Studium v zahraničí - Viktória Tučková a Jiří Rosický

Viktória strávila sextu v Coloradu, zatímco Jiří se vydal do Braniborska. Jakým čelili výzvám v zahraničí i po návratu, proč stojí za to jet do zahraničí, a co to obnáší, se dočtete v tomto dvojrozhovoru.

Viktória Tučková s agenturou CCI vyjela do státu Colorado v USA, Jiří Rosický s agenturou AFS strávil zahraniční pobyt v Braniborsku. Do školy chodil v Sasku.

Kolik peněz váš pobyt stál, a co bylo v ceně zahrnuto?

VT: Pobyt stál 300 000 kč, plus se doplácí letenky, pojištění, zařizují se víza, to spolu s dalšími věcmi na místě, jako například výlety do jiných států USA, vyšlo na dalších 100 000 kč.

JR: Agentura řešila dopravu na místo. Rodiče posílali měsíčně něco za školu, platil jsem si svačinu a extra věci. Celkově to vyšlo to na 152 000 korun s tím, že jsem získal stipendium od AFS na základě znalostí o zemi a úspěšně napsaného motivačního dopisu.

Co si musíte zařídit sami?

Víza, pojištění, letenky, IVP, kapesné, balení, požadavky země (očkování, opatření, léky a podobně, lze zjistit s pomocí minsterstva zahraničí), roaming, dárek pro rodinu. 

Jak dlouho jste v zahraničí byl/a?

VT: Deset měsíců.

JR: AFS inzeruje pobyty jako o délce 8 a více měsíců. V mém případě to bylo devět měsíců, protože se dlouho hledala rodina, ale bylo by to mohlo být i těch deset. 

Kde jste získal/a potřebné informace o zahraničním pobytu?

VT: Přemýšlela jsem nad tím už dva roky předtím. Inspirovala mě sestra mojí kamarádky, která byla na podobném výjezdu v Holandsku. Hledala jsem různě po webu agentury, sledovala videa na youtube a porovnávala. Všechny nabídky jsou si dost podobné. 

JR: Díval jsem se po konkrétních školách, které nabízely takový výměnný program, v průběhu toho za mnou přišla matka, která se naopak dívala po agenturách. Jet přes agenturu je víc na jistotu, než hledat konkrétní školu. 

Co vás motivovalo studovat v zahraničí?

VT: Hlavně jsem chtěla se naučit dobře angličtinu, zažít Ameriku, tu kulturu, kterou člověk zná z internetu. Pro spoustu lidí je to nemožné, chtěla jsem tu příležitost využít.

JR: Měli jsme s tímhle už zkušenost v rodině, moje sestra během svého studia na AG taky byla v Německu. Chtěl jsem si vylepšit jazyky, hlavně němčinu. Věděl jsem také, že v zahraničí naberu zkušenosti a zažiju jiné lidi, jiný kolektiv. Budu se muset starat víc sám o sebe a zažiju jinou zemi - ačkoliv samozřejmě mezi Českem a Německem až takový rozdíl není. 

Kde je možné získat informace o kurzech vyučovaných na zahraniční škole?

VT: Střední škola v USA je systémem podobná české VŠ. Seznam otevíraných kurzů se každý rok mění, takže jsem neměla úplně jisté, co budu studovat. Nakonec jsem to vybírala asi tři dny před začátkem školního roku s výchovným poradcem, který mi radil, které kurzy jsou sranda, co se mi bude hodit, a tak. Bylo to v pohodě, se zahraničními studenty už měli zkušenost, ani jsem nemusela nutně splnit počet kreditů. 

JB: V Německu nebylo na výběr v podstatě nic. Buď jsem mohl studovat španělštinu, nebo jakousi přírodně sociální výchovu, tzv. Nawi+. Španělštinu jsem nechtěl, tak jsem dělal Nawi+. To znamenalo půl roku politiku a půl roku přírodovědné předměty. Z jazyků jsem si mohl vybrat francouzštinu, latinu nebo rušitinu. Zkusil jsem latinu, ale po první hodině s neschopným učitelem jsem si to změnil na francouzštinu. Její vyučující byl pověstný tím, že nic nedělá a jeho studenti také ne, tak jsem usoudil, že pár volných hodin týdně se bude hodit. Zpětně viděno by se mi byla víc hodila znalost ruštiny, kterou navíc učila Češka.

Které dokumenty jsou potřebné k výjezdu?

VT: Hlavně víza! Kvůli covidu byl taky potřeba papír o tom, že jsem student, dále kopie pojištění, letenky, bylo mi doporučeno mít s sebou vždy emergency card, kdyby se něco stalo. Na ní má být adresa host family, číslo na ně, číslo koordinátora, číslo na záchrannou linku agentury. 

JR: Do Německa stačila občanka, kartička pojištěnce, pro jistotu bylo dobré mít pas.

Jakým způsobem se dokumentace k výjezdu vyřizuje?

Spoustu papírování vyřizuje agentura. To je asi hlavní důvod proč to řešit s ní, ročně jí projdou masy studentů, je to jednodušší.

 JR: Možná bych to ale obětoval, kdybych si mohl říct, kam přesně pojedu.

Jak dlouho dopředu je třeba výjezd zařizovat?

VT: První kontakt jsem navázala v listopadu a vyjížděla jsem začátkem srpna. Přihlášky je možné podat až do února, března, je to ale riziko. Čím později se přihlásíte, tím hůř se hledá host family a zbyde na vás horší oblast. Někteří studenti si připlácejí, aby si mohli vybrat ve kterém americkém státě skončí.

JR: Kontakt jsem navázal v lednu a jel v září. To bylo docela na hraně, měl jsem štěstí, že bylo ještě místo. Kdybych to mohl udělat znovu, už v září bych začal vybírat internát a jel bych spíše tam, než do rodiny. Čím dřív to člověk řeší, tím lepší si to udělá. Nemá to smysl odkládat, otálení se může i vymstít.

V jakém jazyce jste studoval/a na zahraniční škole?

VT: Samozřejmě anglicky.

JR: V němčině. V AFS to funguje tak, že se najde hostitelská rodina a pak jde student do stejné školy, kam chodí jejich děti, nebo prostě do té nejbližší. Tím pádem ta škola většinou není na zahraniční studenty nijak speciálně připravená. Všechno tedy probíhalo německy, ale počítali s tím, že nebudu mít němčinu dokonalu a byli velmi vstřícní. Záleží také, jak se člověk chová. Já jsem si vytvořil image snaživého výměnného studenta, neflákal jsem se, nebyl arogantní, a to mi zajistilo vstřícný přístup.

Jak se během pobytu změnily vaše jazykové dovednosti v tomto jazyce?

VT: Už jsem tam s nějakou úrovní angličtiny samozřejmě šla. Byli ze mě v tomhle směru i příjemně překvapení. Asi po půl roce jsem už neměla problém mluvit, přesně jsem se vyjadřovala, zmizel český přízvuk. I se mi stalo, že když jsem někoho potkala, nepoznal, že nejsem Američanka, udělala jsem FCE bez přípravy na úrovni C1. 

JR: Předpokládal jsem, že muset fungovat v němčině bude strašné, ale nakonec to šlo. Je potřeba mít ten základ, bez něj se ani nemůžete učit tou metodou “skočit do vody a plavat.” Nejdřív začnete rozumět tomu, o čem mluví ostatní, pak začnete sami mluvit, pak dokážete číst a nakonec i psát. Jde to postupně. Když jsem se vrátil, neměl jsem pořád perfektní němčinu, i když mně samotnému připadalo, že říkám věci plynule a bez přízvuku. Němci to nicméně furt poznali. DSD jsem si ale i tak udělal o rok dřív.

VT: Je potřeba vědět, že vysoká úroveň cizího jazyka po návratu nevyhnutelně zase opadne. Gramatika angličtiny kterou se tam mluví je o něco jiná než to, co se u nás učí ve škole. A pokud jazyk nepoužíváte, nebudete ho ovládat perfektně. 

JR: Je to spíše investice do budoucna, než něco, co teď získáte a pak to máte v nezměněné podobě navždycky.

Skládal/a jste na zahraniční škole zkoušky?

VT: Ano, dělala jsem SATs jako každý americký třeťák. Nemusela jsem, ale chtěla jsem si zkusit, jaké budu mít výsledky. Tomu totiž věnují pozornost i americké vysoké školy při přijímacím řízení. Nebylo to jednoduché, ale dosáhla jsem nadprůměrného skóre.

JR: Psal jsem normálně všechny písemky co moji spolužáci. Nemusel jsem, ale chtěl jsem si to zkusit, ačkoliv se to neprojevilo v žádných mých výsledcích, abych věděl, jak na tom jsem. Problém trochu byl, že na to bylo potřeba mít znalosti z hodin z dokonalého poslouchání výkladu - ale postupně mi to začalo jít, nemusel jsem se na to nějak drti. Postupně jsem už pak měl výsledky jako ostatní a to byla látka, kterou jsem viděl poprvé v životě. Skládal jsem taky zkoušky BLF, celostátní zkoušky podobné těm SATs. Kvůli covidu odpadlo jejich státní koordinování. Byly z němčiny, angličtiny a matematiky, dostal jsem jedničky a dvojky.

Jak se lišil styl výuky na vaší zahraniční škole a na AG?

VT: V USA je mnohem osobnější vztah studenta a učitele. Vyučující věnují žákům individuální pozornost, víc se o ně zajímají a mají pro ně pochopení, ne že jim jen nasekají práci. Mají nějaké osnovy, ale hodně látku mění podle toho, jak to třídě jde a mají v tom víc moci a možností individuálního přístupu k žákům. Žáci si sami vybírají, jestli tam chtějí být. Jsou volitelné předměty. Na některých, třeba na sboru, je padesát lidí, například na józe jen třináct. Jeden učitel toho obvykle nemá tolik, třeba jen jeden nebo dva kurzy. Rozvrhy se skládají jinak, jsou třeba i devadesátiminutové hodiny.

JR: Němci mají taky rádi devadesátiminutové hodiny, což mi přijde nešťastné, protože tak dlouho těžko udržím pozornost. Učitelé z toho mají asi taky pocit, že je na všechno víc času, tempo výuky je pak pomalejší. Bývají taky místy docela tradicionalisté, kteří například odmítají pouštět studenty o hodině na záchod. 

Každopádně mi celkově přišlo, že jsem často výklad chápal i v němčině líp, než na AG v češtině. Zdá se mi, že na AG není tak dobrá výuka přírodních věd, ale zase tady oceňuju, že hodiny jsou víc jako přednášky a studenti se musí doma sami učit na testy. Je to možná těžší, ale přijde mi, že to tvoří nějakou hodnotu vzdělání. Co chci umět, na tom musím tvrdě pracovat.

Jak jste získával/a studijní/pracovní materiál na zahraniční škole? Byl přidělován v rámci výuky či jej bylo nutné koupit?

VT: Škola kompletně jela na počítačích a studentům jich pujčovala stovky. Všechno bylo na google classroom, jakékoliv handouty dávali během výuky, obvykle domácí úkoly. Většina jich ale byla online, neměla jsem ani sešit. Obecné předměty neměly učebnice. Učili jsme se z materiálů, co sestavili učitelé, prezentací, youtube videí, reálných situací ze života.

JB: Sešity si vedl kdo chtěl jak chtěl, učebnice se půjčovaly od školy a na konci roku vracely. Online materiály byly na jakési zvláštní zastaralé platformě iServ, kterou bylo docela nepříjemné používat kvůli neintuitivnímu rozhraní a bugům.

Pořádala zahraniční školan nějaké speciální akce pro výměnné studenty? 

VT: Byly toho hromady, orientation day pro všechny výměnné studenty, akce na halloween, na Vánoce, možnost výletu na Havaj nebo do Los Angeles. Probíhaly taky check-ins jak se nám daří a nějaké meetingy přes Zoom, takže se student necítil, ze je v tom sám.

JR: AFS tohle dost řeší. Bylo popříjezdové soustředění, předodjezdové, v půlce programu, na konci, a dobrovolné po návratu. To byly akce pro celý region. Samotná škola v tomhle směru nedělala nic.

Jak byste zhodnotil/a svoji integraci mezi místní studenty?

VT: Všichni američtí spolužáci byli paf z toho, že jsem z Evropy, navíc z východní. Moc se neděje, že jim tam přijede šestnáctiletá holka z Prahy. Vytvářeli hodně přátelskou atmosféru, ptali se na spoustu věcí, chtěli abych se tam cítila dobře. Skupinka kamarádů mého hostbratra mě vzala mezi sebe, takže jsem strávila spoustu času s nimi. Člověk se musí sám snažit, ale když tu snahu ukáže, už to jde snadno. 

JR: Nejvíc zájmu o mojí osobu projevovali učitelé. Spolužáci se se mnou moc nebavili, byl jsem jim asi celkem ukradený. O velkých přestávkách jsme museli být venku. Spolužáci tam stáli v kruhu a bavili se. Šel jsem k nim, nechali mě si tam stoupnout, ale nemluvili na mě. A to jsem nebyl asociální, snažil jsem se, ale moc z toho nebylo. Když někdo zájem měl, tak jenom chvíli a povrchně. Časem se to vylepšovalo, hlavně po společném školním výletě, ale to bylo až v dubnu, takže chvíli předtím, než jsem se vracel domů.

Zpětně bych teď proto řekl, že jsem měl jet na internát. Tam bych se mezi ne-Němci bál o to, abych si tam skutečně němčinu vylepšil, ale zase bych si vybíral konkrétní školu a očekával, že spolužáci tam budou mít podobné zájmy. Taky bych si mohl vybrat místo a neskončil v zapadákově, jako se mi to ve skutečnosti přihodilo.

Tehdy jsem se docela hledal. Snažil jsem se učit programovat, ale kvůli tomu je člověk dost času na počítači a vypadá to, že se s nikým nebaví. Kvůli hostrodině jsem se takhle nsažil na PC tolik nebýt… a chodil jsem na procházky. Na internátě bych mohl produktivněji využít svuj čas. 

Jak vypadá místní doprava?

VT: Škola, kroužky, výlet do Denveru nebo do jiného státu - všechno bylo autem. MHD, pokud vůbec je, není tak čistá nebo bezpečná jako v ČR. Většina lidí na delší cesty po USA použije letadlo. Do školy jezdí i ty slavné yellow buses, ty jsou zadarmo. Můj hostbrácha měl ale auto, tak mě vozil.

JR: V Německu platí dopravu do školy stát, ale zbytek je výrazně dražší než v ČR. Třeba cesta do Drážďan nebo do Lipska, která odpovídá zhruba trase Praha-Brno, mě vyšla na 42 euro.

Jaké jste využil/a zdravotní pojištění? 

VT: České zdravotní pojištění explicitně varuje, že nehradí dentální ošetření v USA. Je tam strašně drahé, pokud vás začnou bolet zuby, doporučuje se vydržet, než poletíte domů. Musela jsem během pobytu na oční a ani to pojišťovna nehradila. Měla jsem spíš cestovní pojištění, kdybych přišla vyloženě k úrazu.

JR: Možná jsem měl nějaké cestovní od AFS, ale protože jsme v EU, nemusel jsem nic moc extra řešit.

Jaké jsou podmínky pro práci/brigádu pro české studenty?

VT: Nesmím uzavírat smlouvu, ale můžu někomu za dvacet babek třeba shrabat listí.

Jak vypadal váš volný čas?

VT: V USA je školní život hodně postavený na aktivtách po škole. Já jsem žádnou nedělala, protože to stálo další peníze, ale chodila jsem s host mámou cvičit, venčila jsem psy a dělala spousty domácích úkolů, protože na nich škola dost stála.

JR: Na AG je běžné po vyučování třeba chvíli zůstat v budově a bavit se se spolužáky. Na škole v Německu ne - snaží se všechny vyhnat po vyučování pryč. Studenti se rozjížděli domů autobusy, které jezdily třeba jednou za 40 minut. Takže jsem chodil na procházky, programoval a telefonoval si s lidmi doma. 

Jaké jste používali finanční služby?

VT: Studenti platí přes Venmo, to mi bohužel nefungovalo se zahraniční kartou.

JR: V Německu se jede hlavně Applepay. U banky jsem měl jeden měsíční výběr zdarma, ale občas to byl docela zážitek se o to pokusit. Nefungovalo to, musel jsem tedy odhadovat, kolik hotovosti budu potřebovat, jindy to zas účtovalo poplatek i když nemělo.

Jaké kurzy Vám byly domácí školou uznány?

VT: Z čeho budu dělat rozdílovky, se vybíralo před odjezdem. Lišilo se to podle toho, co se dělalo tam. Uznali mi chemii a francouzštinu, musela jsem skládat zkoušky z matematiky, dějepisu, češtiny, angličtiny a IVT.

JR. Čeština, matematika, dějepis jsou povinné, pak jeden jazyk a jedny přírodní vědy. Já jsem dělal latinu a fyziku. Není to ani tak o tom, kam člověk jede a co se tam učí, spíš musí prostě dokázat, že se ddkáže nadrtit na rozdílovky to, co mu chybělo. Tím pádem když něčemu nepoprozumíte v zahraničí, dožene si to sami, ale není to nic hrozného.

Není potřeba se toho bát, všichni (s jednou výjimkou) ke mně byli vstřícní, nikdo nechce výměného studenta potopit, jen jim záleží na tom, aby se na to úplně nevykašlal. Profesor Vavřín například nabízí konzultace i o prázdninách. Nemá smysl se tím trápit během toho pobytu, lepší na to zapomenout a řešit až po návratu. Bylo mi řečeno že bych měla během pobytu průběžně sledovat, co se doma dělá, nedělala jsem to, a žádný problém z toho nebyl.

Co vám zahraniční pobyt přinesl?

VT: Co se studia týče, víc jsem se naučila nad věcmi přemýšlet. AG je hodně založeno na studiu a testech, v USA jsem musela látku chápat a využívat. Na osobní rovině ta zkušenost člověku dá hodně samostatnosti, schopnosti řešit sám problémy, být společenský, oslovovat lidi, nebát se.

JR: Vylepšila se mi němčina. Čistě akademicky by mě ale AG asi naučilo víc, byl bych chtěl náročnější školu. Osobně to byla prostě hodně cenná zkušenost. I když jsem se spoustou věcí nebyl spokojený, hodně jsem se z nich mohl naučit, což je, myslím, to hlavní. Řadu zkušeností jsem díky tomuhle udělal dřív v životě, než je běžné.Je to výjimečný zážitek i v tom, že všechny chyby, co tam člověk udělá, tam zůstanou, s těmi lidmi se už nikdy neuvidím. 

Měli byste v budoucnu zájem o další zahraniční pobyt, studium nebo práci v zahraničí?

VT: Určitě ano. Zvažuju jet do zahraničí na celé vysokoškolské studium, dává to člověku víc možností v práci a tak. USA jsou samozřejmě strašně drahé musí se jet na stipendia, UK je lepší. Přemýšlím taky o Německu, nebo Asii - tam ale pochopitelně jenom nějakou anglickojazyčnou.

JR: Rád bych šel na VŠ v zahraničí, ale ani do Německo, ani do anglickojazyčných zemí. Chtěl bych studovat v Nizozemí, mám tam vyhlédnutou univerzitu se studijním programem v angličtině - jde mi ale o tu školu, ne o jazyk. Každopádně zkušenost středoškolského zahraničního pobytu určitě s jakýmkoliv dalším výjezdem pomůže. Je vždycky fajn někam vyjet, ale mě osobně nejvíc vyhovuje Česko a jeho mentalita, zvyky zákony. A taky miluji Prahu.

Co jste po absolvování pobytu nejvíce ocenil/a?

VT: Určitě moují host family, hodně mi to ulehčili, měli jsme skvělý vztah.

JR: Návrat domů. Ne že bych si to neužil, ale ve finále mi chybělo známé prostředí, lidi, spoluižíáci, rodina, Praha, obecně civilizace, město… vlastně jsem docenil domácí prostředí, ta zkušenost mi ukázala, jak dobře se tu mám.

Kde jste žili?

VT: Ve městě kus od Denveru.

JR: Někde na vesnici.

Setkal/a jste se během pobytu s nějakými závažnými problémy?

VT: Já ne, jiní studenti měli problém, když je nachytali s alkoholem, stačilo i trochu, někteří dostali jen napomenutí, jiní jeli domů.

JR: Hostotec byl extrémně negatiovní člověk, každý den byl na něco naštvaný a já nevěděl proč. I když to nebylo mířené na mě, byl to neustálý tlak. Nejhorší na tom byla ta nejistota, protože to nebylo překonatelné, nemohl jsem to řešit. V hostrodině se má člověk cítit pokud možno bezpečně, v pohodě… bylo to těžké.

Máte nějaká doporučení pro Vaše následovníky (např. co si vzít sebou)?

VT: Je potřeba mít nějaký me-time, být se svýma myšlenkama, zorientovat se. V 16 letech to není psychicky jednoduché, být někde v podstatě uvězněná. Klidně strávit tři hodiny TikToku je dobré řešení, pokud se pak cítíte líp. Jde to proti tomu, co říkají ty organizace, které pořád kladou na srdce, ať se nezavíráte v pokoji a s někým jste, ale osvědčilo se mi to.

JR: Řešit věci včas, čím dřív, tím líp, nenechávat nic být, i když vám to dřív vycházelo. A to říkám jako mistr prokrastinace. Co si člověk neudělá, to nemá, každý svého štěstí strůjcem. Samozřejmě, někdy to prostě nejde, ale je potřeba se snažit. Když chci, aby se se mnou někdo bavil, musím se bavit já s ním a prostě se do té interakce nacpat.

Bavil/a jste se ve výrazné mířys vrstevníky mimo vaši školu?

VT: Výměnní studenti měli jednou za měsíc společný program, já se bavila hlavně se třemi dalšími Češkami. Jedna byla se mnou na škole.

JR: Za ten pobyt jsem se čtyřikrát bavil s jiným výměnným studentem. dohodli jsme se, že jsme někam vyjeli.

Jaké bylo vaše soužití s hostitelskou rodinou?

VT: Je to strašně random, rodiny si vybírají studenty, existuje snaha to skloubit, aby si byli pdoobní, ale nemůže to být perfektní. Často si s hostfamily studenti nerozumí, je normální ji měnit.

JR: Studenti a rodiny si často prostě nesednou. To neznamená, že jsou špatní. Je důležité být otevřený a upřímný.

Jde si nějak vybírat hostitelskou rodinu?

Ne.

Jaká byla motivace vaší hostitelské rodiny k tomu si vás vzít k sobě?

VT: Měli prostor a peníze a chtěli někomu ze zahraničí ukázat svou kulturu a přiučit se o jiné. Byla jsem jejich první a poslední zahraniční studentka, že prý nenajdou lepší. Mají nějaké hrozně vzdálené příbuzné v Česku, ale vlastně jsem byla až záložní možnost po německé studentce, která nakonec nepřijela. Nedostali za mě žádné peníze, náklady na jídlo a tak nesli sami. 

JR: Můj hostbrácha jel přes AFS do Francie, ta rodina takhle hostila Japonku a Italku, které se obě musely vrátit kvůli covidu italka šla jen do lockdownu. Šlo jim o reciprocitu, chtěli splatit “dluh” a mít konečně studenta, kterému to covid nezkazí.

Kulturní šok - je, není, jak moc, v čem?

VT: Byla jsem tak otevřená a připravená že to bude jiné, až to nakonec bylo v pohodě. Američanům akorát přišlo divné, jak držím příbor. Zato reverzní kulkturní šok mě fakt dostal. Život se tady změnil, stejně jako já jsem se měnila, zatímco jsem byla pryč. Zaskočilo mě to, zjistila jsem, že mi dělá trochu problém mluvit česky a zase zapadnout do rodiny, trvalo skoro celé léto, než jsem se znovu adaptovala.

JR: Žádný extra kulturní šok jsem nezažil, návrat byl úplně v pohodě. Spíš šlo o rozdíly mezi vesnicí a městem. Němci jsou asi uzavřenější než Češi, ale to bylo tak všechno.

Pokračují nějakým způsobem vztahy, které jste v zahraničí navázal/a?

VT: Pravidelně si volám s hostparents i s hostbráchou. Chystají se přijet do Česka, já pak pojedu na léto za nimi. S kamarády ze školy je to už složitější, většina z nich byla o rok starší, oni už studují na vysoké, mají fůru práce, a je tam osmihodinový časový posun, ta komunikace pak už trochu vázne. 

JR: V prosinci tu byla hostmáma s kamoškami, u nás doma se jen stavili, jeli sem kvůli Praze, ne kvůli mě. Se spolužáky jsem si chvíli psal. Vyvíjím hru YouBejk, jejímž hlavním hrdinou je profesor Žváček. Jeden spolužák z Německa mi ji testoval,, byl to můj nejvěrnější tester, vyhrál na mobilu i sekci, kterou jsem považoval za nemožnou, tak s tím musím pohnout, abych mu zas něco poslal, ale jinak komunikace moc neprobíhá.

Co bylo nakonec jinak, než jste očekával/a?

VT: USA jsou jiné a fungují na jiných principech. Když je člověk dost otevřený a něco si zjistí dopředu, je to v pohodě. Objeví s drobnosti, co ho štvou, a ostatním nedochází. S tím je potřeba se prostě srovnat. 

Vtipné bylo, když se mě jedna spolužačka ptala “Česká republika… to je v Kanadě?!” Začala jsem pak říkat, že jsem z Prahy, o tom paradoxně měli větší povědomí, že to je někde ve východní Evropě.

JR: Čekal jsem, že tam o mě jakožto o cizince bude trošku větší zájem. Moje vrstevníky jsem naprosto nezajímal, možná tak starší generaci.

 Co byste napodruhé udělali jinak? Jaké je vaše poučení pro mladší kolegy?

VT: Je potřeba si připomínat, že je to dočasná zkušenost a že to skončí. Po deseti měsících mě úplně zdeptalo, že jsem najednou musela svůj život tam navždycky opustit.  Každopádně, pokud o tom někdo uvažuje, ať do toho jde, stojí to za to má-li na to psychickou kapacitu. je to neopakovatelná a nenahraditelná zkušenost, která se už nikdy nestane

JR: Může to být obří zkušenost, ale jen taková, jakou si člověk sám udělá. Ty věci se nestanou samy, musíte si je zařídit. Je potřeba si vybrat zemi, která bude pro mě zajímavě rozdílná, abych se něco naučil, poznal zajímavou kulturu nic vám nespadne do klína.

Když věci nevyjdou tak, jak jste chtěli, je důležité to furt využít a vzít si z toho něco. Nevadí, že ten rok v zahraničí nebude dokonalý, je důležité se poučit, abyste případné chyby neudělali znovu. Je to prostředí, kde můžete věci zkoušet, a když se něco nepovede, zůstane to tam, až pojedete domů.