Hned ze začátku školního roku nás na AG poctila svou návštěvou skupina německých studentů z Altsprachliches Gymnasium z Kielu (= AG:-). V Praze, kam jeli přes 8 hodin, byli už týden a setkání s námi bylo jedním z posledních bodů jejich pestrého programu.

Velké plánování toho, co všechno chceme s našimi německými návštěvníky podnikat, bylo vcelku zbytečné, protože program se sám přirozeně vyvinul.

Striktně oddělené stoly českých a německých studentů v knihovně AG se během seznamovacích her úspěšně promíchaly. Překvapivě natolik, že rozeznat studenty od sebe šlo teprve na základě německé výslovnosti.

V aule jsme si společně vyslechli koncert na varhany. Když má člověk Filipa Koběrského ve třídě, je třeba toho využít. Toto eso v rukávu nevyšlo tak úplně, jelikož varhany prý ve škole v Kielu mají také. Stejně jako latinu. Ale Filipa ne. Bach a Morricone se nesli vzduchem a všichni byli spokojeni.

V menších skupinkách jsme provedli naše hosty po budově školy a s nadšením prolézali tajné chodby a vyprávěli historky. Bavila je umělecká díla na stěnách, kaple nebo nástěnka s memíky, které byly příhodně všechny v angličtině a my se tak vyhnuli jejich vysvětlování a překládání.

Když jsme budovu prošli odzdola nahoru a opět dolů, vydali jsme se ven, abychom,, Našim Němcům", jak jim Schwester Karin s oblibou říkala, dopručili něco k jídlu.

Chvíli jsme je nechali vlastnímu osudu obědvat bagety na lavičkách před bazilikou svaté Ludmily a o něco později jsme se všichni nacpali do tramvaje číslo 22 a zamířili na Velvyslanectví Spolkové republiky Německo.

Předtím, než se tu naše cesta rozešla, jsme zhlédli dokument z doby, kdy se toto velvyslanectví před více než třiceti lety stalo pomyslným portálem z Východního do Západního Německa. Poté jsme si také prošli zahradu Lobkowiczkého paláce, kde tehdy uprchlíci tábořili.

A pak jsme se za provolávání,, Tschüüüss" a ,, Ahoooj" s našimi novými přáteli rozloučili a každý se vydal svým směrem.

Luisa Marie Marešová, 7. A