I letos se konala tradiční českoněmecká výměna se žáky z Bad Münstereifelu. Část, kdy jsme jeli my k nim (do Německa), se uskutečnila ve druhé polovině září. U autobusu na Náměstí Míru jsme se shromáždili časně zrána a vydali se na celodenní jízdu až do západoněmeckého městečka „Bád“. Po asi desetihodinové cestě jsme dorazili před poslední dva kruhové objezdy, za kterými nás už čekali němečtí hostitelé. Napětí každou chvílí rostlo a vyvrcholilo zastavením autobusu. Byli jsme si vědomi, že jednou musíme vystoupit. Naštěstí se mezi námi našlo několik udatných duší, které opustili naši základnu a šly se postavit místním domorodcům tváří v tvář. Když jsme se spárovali každý se svým německým kamarádem, odjeli jsme s nimi do jejich domovů s nejistou představou o blízké budoucnosti.

Zbytek víkendu (tedy sobotní večer a neděle) byl v režii německých rodin, u kterých jsme byli ubytováni, a proto každý z nás zažil jiné dobrodružství. Někdo zůstal doma a díval se na filmy, někdo navštívil muzeum a jiný se šel podívat na koně. Naše cesty se znovu protnuly večer, kdy jsme se vydali do nedalekého Bonnu na koncert. Pocity z koncertu jsme měli různorodé, ale našlo se i pár příznivců moderního klavíru ve spojení se smyčcovým orchestrem, kterým se právě prožitý zážitek líbil.

V pondělí jsme si na vlastní kůži vyzkoušeli ranní cestu do školy našich německých přátel. Po příjezdu jsme měli možnost prohlédnout si dosti moderní a rozsáhlou školu. Podívali jsme se i do kontejnerové učebny, ve které mají studenti některé hodiny. Když jsme poznali chodby, kterými naši němečtí kamarádi každý všední den procházejí, zamířili jsme do centra města, vzdáleného asi pět minut chůze. Prohlédli jsme si středověké uličky a odpoledne jsme strávili v rukou Němců.

Následující den se všichni účastníci výměny vypravili do Cách, kde jsme měli prohlídku místní katedrály a muzea Karla Velikého. Poté jsme měli možnost prozkoumat město i na vlastní pěst. Načerpáni středověkem a plní dojmů z Cách jsme se domů vrátili k večeru.

Středa byla dalším dnem stráveným mimo „Bád“. Tentokrát jsme se podívali do Kolína, a to pouze s českými žáky. Čekala nás prohlídka Kolínského dómu, který na fotkách v učebnici vypadal podstatně menší. Dalším bodem programu bylo zdolání trojúhelníkového mrakodrapu, ze kterého jsme měli 360° výhled na celé město. Odpoledne jsme navštívili NS­‑Dok/EL­‑DE­‑Haus, kde kdysi sídlilo Gestapo. Měli jsme zde zajímavou prohlídku v němčině a dozvěděli se spoustu informací o místních podmínkách a působení Gestapa.

Ve čtvrtek jsme kromě každodenní cesty do školy, kterou jsme znali už téměř nazpaměť, vyzkoušeli i první vyučovací hodinu některého z předmětů, který naši němečtí hostitelé měli. Po této zkušenosti jsme Němce nechali pilně se učit ve škole a my jsme se vydali prozkoumávat Regierungsbunkr (vládní bunkr). Šlo o bunkr ze Studené války, po kterém nás provedli a přiblížili nám život obyvatel tohoto obrovského betonového tunelu. Někteří z nás byli v pokušení zkusit stisknout tlačítka na řídící desce, ale k našemu zklamání už byla většina věcí vyřazena z provozu a sloužila jen jako exponáty. Další na našem seznamu byli proslulí méďové HARIBO. Na cestě zpět jsme se zastavili v obchůdku s těmito gumovými dobrotami.

Poslední všední den jsme začali čtyřhodinovým česko­‑německým projektem. Někteří vytvářeli prostorové obrazy, které vyjadřovaly společnou komunikaci mezi námi, jiní prozkoumávali svět kolem nás pod mikroskopem, a další prozkoumávali město při Geocachingu. Po tomto programu jsme měli rozchod a většina z nás čekala na své německé kamarády převážně v centru města.

Sobota byla naším posledním dnem, a tak jsme dopoledne nezaháleli. Někdo se vydal na procházku ke kvádrovité kapličce, jiní hráli minigolf kombinovaný s kulečníkem, nebo se věnovali jiným aktivitám. Večer se ještě konal banket na počest úspěšně zakončeného týdne, a potom jsme si už naposledy zamávali telefony se zapnutými baterkami. Ale pro nás byl domov stále ještě v dálce…

Myslím, že můžu napsat za všechny, že jsme si týden všichni naplno užili i přesto, že jsme po tak nabitém programu byli rádi za den odpočinku. Německého jazyka jsme si užili až až a i za ten týden jsme se slušně rozmluvili. Na závěr bych ještě rád poděkoval paní profesorce J. Ginzelové a K. Špačkové, díky kterým máme v paměti tolik zážitků.

Mark S. Mázik 7. A

Bunkr

(Ve čtvrtek jsme se tradičně potkali v 8:20 v Kickerraumu ve škole. Cíl dneška byla návštěva protiatomového bunkru a posléze návštěva Haribo obchodu. Všichni z nás se těšili na dnešní program a hned po vyjití ze školy začal boj o zadní sedačky. Ti, kdo přiběhli k autobusu první, měli ta nejlepší místa vzadu, ti pomalejší ta horší vepředu.)

Během hodinky jsme dorazili k bunkru, ale když jsme k němu přijeli, zjistili jsme, že musíme nejprve vystoupat kopec, abychom se k bunkru dostali. Během stoupání jsme mohli spatřit krásné vinohrady doplněné o komentář paní učitelky Ginzelové. Po čtvrt hodině chůze jsem konečně dorazili k bunkru, kde na nás už čekali němečtí průvodci. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a to na tu s horší němčinou a lepší němčinou. Během prohlídky jsme viděli obrovské protiatomové dveře, všemožné vybavení, nářadí, mapy atd. Prohlídka byla také doplněna monitory, na kterých jsme mohli vidět např. zavírání protiatomových dveří, rozhovory s tehdejšími politiky atd. Výklad byl velice srozumitelný a dozvěděli jsme mnoho zajímavých informací jako např. v bunkru byla poštovní kola pro rozvážení pošty, celý bunkr měl dostatek zásob, aby mohl ubytovat několik tisíc lidí a to na dobu třiceti dnů. Nejzábavnější část bunkru byla za mě nedokončená část na konci bunkru, kde jsme si mohli vyzkoušet skvělou akustiku tleskáním a ječením. Paní průvodkyně nám také pověděla, že v této části občas probíhají velmi zajímavé koncerty. Pak už byl konec prohlídky, kterou jsme zakončili občerstvením před bunkrem.

Petr Pohořelý, 7. B

Podpořeno Česko-německým fondem budoucnosti