Účast byla téměř stoprocentní, exkurze měla úspěch, dozvěděli jsme se mnoho nových věcí, dokonce sami někteří z našich spolužáků se vytasili s krátkými přednáškami.

Z Prahy jsme odjížděli autobusem skoro ve stejný čas, jako obyčejně začíná škola, někteří si museli dokonce přivstat (!!!), protože jsme vyráželi z Nádraží Veleslavín. Na polích se válela mlha, bylo lezavo, ale my jsme byli tolik natěšení, že nám to ani trochu nevadilo. Samotná cesta začínala na dálniční křižovatce k Tuchoměřicím, odkud se pokračovalo svižnou chůzí k prvnímu hlavnímu cíli. Míjeli jsme při tom barokní sýpku a majestátní Tuchoměřický klášter, z něhož má mnoho studentů krásné vzpomínky na duchovní obnovu. Cestou nám bylo povídáno o kameni, který je velmi rozšířený ve středních Čechách, totiž o opuce, ze které zde byly postaveny základy většiny domů, o škumpě orobincové, jejíž listy nám skýtaly překrásnou hru podzimních barev, nebo třeba o květině penízku rolním a zeleném lupení řepky olejné, kterým byla pokrytá pole kolem nás.

V Černovičkách jsme zamířili k osamělému kostelíku poblíž vsi – o stavbě samotné i o dějepisném pozadí nám zaujatě povyprávěli specialistka na architekturu s historickým odborníkem. Kostel sv. Vavřince je postaven původně v románském stylu a pochází z 2. pol. 12.století. Původně stála kolem kostelíku vesnice, ale během třicetileté války většina obyvatel vymřela, jejich domy se rozpadly a zbyl jen osamocený ostrůvek s kostelem a pár stromy kolem. Dnešní Černovičské domy jsou poměrně nové.

Naším dalším cílem byl Číčovický kamýk, nedaleký pahorek v krajině, na první pohled docela obyčejný, ale při bližším zkoumání jeho historie sahá až do starohor a k mořím na našem území. Vaši pozornost upoutají veliké buližníkové balvany, které pocházejí právě ze starohorního moře, na stěnách nízkého převisu je vidět zkamenělý písek z druhohorního období křídy, a dokonce i my, jakožto amatérští archeologové, jsme rozpoznali obtisk dávno mrtvého a zvětralého měkkýše v rozlomeném kameni. Na vrcholu tohoto tajemného kopce jsme objevili zídku, pozůstatek staré tvrze porostlé zralými šípky.

Pokračovali jsme po polní cestě do Číčovic, kde jsme narazili na pomník obětem první a druhé světové války, a tak jsme se na chvíli znovu ponořili do historie. Nedlouho potom jsme však už měli docela jiné starosti, protože červená značka, po které jsme měli dojít až na Okoř, byla přemalovaná a vedla přes soukromý pozemek. Nic nás však nemohlo zastavit na cestě za poznáním. Statečný Oliver dokonce přeskočil Zákolanský potok, nadšeně povzbuzován většinou třídy.

Na Okoři jsme si snědli oběd (kdo měl), dali si kafe (kdo chtěl) a hlavně jsme si s chutí zazpívali písničku Na Okoř je cesta…, k níž Vojta s Jáchymem trefně „zahráli“. Dozvěděli jsme se také o historii hradu - pravděpodobně byl založen ve 2. pol. 13. století a roku 1958 se stal kulturní památkou.

Naše exkurze byla po další příjemné procházce zakončena v obci Libochovičky, dohromady jsme ušli asi 14 km a ještě na zastávce nám historický specialista povídal o dějinách zdejšího okresu a okolí.

Za 5.B Anna Šejnostová & Veronika Fimbingerová