Jela jste do Finska s agenturou AFS. Jak dlouho váš pobyt trval?

 Necelých 11 měsíců s týdenní přestávkou o Vánocích. 

Co vás motivovalo studovat v zahraničí?

Kamarádka jela s AFS do Švýcarska, popisovala mi, jak tyhle výměny fungují (ačkoliv je to v každý zemi samozřejmě jinak) a vypadalo to dobře. Šla jsem na jejich web a dohodla si s mámou schůzku v AFS, kde byla moc příjemná koordinátorka. Řekly jsme si, že to je dobrá investice do života.

Kolik takový výjezd stojí? Je nějaká možnost stipendia?

Do některých zemí stipendia jsou, hlavně do Německa, občas Francie nebo Asie, občas random i jinam, ale obvykle platí pobyt rodina studenta. Není to úplně levný, ale zase taky ne úplně hrozný. 150 000 na půl roku, 50 000 prodloužení. Já si dala těch posledních 5 měsíců na vlastní pěst, mimo agenturu. Agentura shání rodinu, propojí tě s ní, dělá soustředění, abys byla připravena, ta péče o studenty, tedy vlastně nedospělý lidi, je dobře ošetřená.

Musela jsem si platit letenky a pojištění, agentura zajišťovala  hostitelskou rodinu a skrze ní školu. Hlásila jsem se když byl ještě rozběhlý covid. Původně jsem měla jet o rok dřív a jinam, ale informovali nás průběžně, bylo to dobře zmenežovaný. Kdo měl stipendium, musel propagovat AFS tam na škole i doma, a psát reporty.

Které dokumenty jsou potřebné k výjezdu?

Lékařský potvrzení, známky ze školy, někam je potřeba očkování, někam stačí covidpas, potvrzení o individuálním studijním plánu nebo přerušeným studiu, průkaz totožnosti, pro jistotu pas, kartička pojišťovny, hmotný a zdravotní pojištění.

Kdo jede do Asie, řeší SIMku, s tím pomáhá AFS.

Vyplňovali jsme o sobě dotazníky pro hledání rodiny; jaký děláme sporty, jaký máme vztahy, jestli jsme prošli šikanou, diety, food preference... Taky jsme psali seznamovací motivační dopis rodině.

Jela jsem do EU, takže nebyly potřeba víza, jinak s jejich zařízením agentura pomáhá.

Jak dlouho dopředu je třeba výjezd zařizovat?

Já jela v srpnu a přihlášku jsem musela podat do ledna.

V jakém jazyce jste studovala na zahraniční škole?

Oficiálně v angličtině, ale jakmile v dubnu zjistili, že rozumím finsky, vykašlali se na to a vedli většinu hodin ve finštině.

Vy umíte finsky?!

Věnovala jsem tomu hodně času každý den s učebnicí, sledovala jsem videa a filmy, mluvila s rodinou, poslouchala jsem rádio a snažila se aktivně poslouchat, jak kdo mluví. Nebylo to tedy tak, že bych tam tomu sama z ničeho nic začala rozumět. Po osmi měsících od začátku studia finštiny jsme zrovna jeli do Laponska a já tam už zvládla fungovat. Nešlo o nic složitýho; koupit si lístky, ptát se na cestu, radit někomu s cestou, odposlouchávat cizí rozhovory, pak i poslouchat v hodinách a dělat si poznámky... nebylo by to na porozumění přednášce z finský Agory. Hodně mi v tomhle pomohla moje finská rodina. Na základní úrovni není finština tak strašně těžká, jak se zdá.

Jak jste na tom s finštinou teď, po roce? Plánujete ji studovat třeba na VŠ?

Samozřejmě se to trochu zhoršuje. Když píšu, misspelluju, to jsem se nikdy nenaučila pořádně. Taky nemám s kým mluvit, mluvím si pro sebe, což nestačí, snažím se teda aspoň koukat na filmy a číst finský knížky. Studovat finštinu na VŠ jsem chtěla, ale DOD na fildě se mi nelíbil. Chci začít chodit na volnej kurz finštiny, navštívit svoji rodinu... profesionálně se tomu asi věnovat nebudu.

Nicméně je to fakt zábavnej jazyk. Měla jsem motivaci a tak to docela šlo. Obecně mi přijde, že když se učíš novej jazyk v tý zemi, je to úplně jiný, jinak nad tím přemýšlíš. Když se tady učíš třeba španělsky ve škole, je to i po několika letech špatný s mluvením, moc nad tím dumáš, co jak říkat a jak je to správně, zatímco v cizí zemi chytíš automaticky jejich hovorovej jazyk a říkáš to podobně "špatně" jako oni.

Jak vypadala finská střední škola ve srovnání s AG?

Říká se že finské školství je nejlepší na světě, zvlášť u nás je to takové klišé, a já to neslyším moc ráda. Není to tak jednoznačný. 

Střední škola je tam na 3 roky ale jde jí udělat i za dva nebo za čtyři - funguje víc jako vysoká škola u nás. Student se profiluje, má volitelný předměty, kreditový systém, dělá to, co ho zajímá, má svobodu a zodpovědnost. Na druhou stranu ztrácí obecný přehled který mu tady dává gympl. Ve Finsku gymply nejsou. Student tím pádem musí od začátku střední tušit, jakým směrem se chce ubírat. Pokud si od začátku myslí že chce být doktor, a na konci střední zjistí, že vlastně touží po kariéře architekta, musí si chybějící znalosti doplnit sám. Musíš tím pádem vědět, co ti jde, od začátku. To je noční můra pro gympláky, kterým jde všechno.

Pozitiva finského systému jsou určitě větší svoboda a zodpovědnost. Předpokládá se, že se student učit chce. Kdyby se učit nechtěl, půjde na takový jejich učňák/obchodku, říká se tomu ammatti koulu. Studenti mají i na vysoké škole velkou podporu. Existuje státní organizace Kela, která je podporuje finančně. Dává studentské půjčky na bydlení a chudším studentům s dobrými výsledky poskytuje byty. Takže skoro neexistuje sdílené bydlení jako u nás. Obecně stát na školství dbá, takže učitele dělají lidé, kteří se alespoň tváří, že jsou motivovaní. Učí se se zaměřením na big picture spíš než na detaily, nezajímá je datum bitvy na Bílý hoře, ale spíš její kontext. Finové mají hodně domácí přípravy a úkoly, což je docela pracné.

Jako negativum vnímám, že se nesoustřeďují na mluvení, protože… ty stereotypy jsou pravdivý. Finové moc nemluví a neradi mluví. Jejich prezentační schopnosti jsou šílený, neumí pět minut souvisle hovořit před tabulí, nedokážou mluvit spatra, důležitej je pro ně obsah, a na formu projevu se úplně kašle. U nás je součástí třeba maturty kultivovaný projev spatra, jsme na to trénovaní. Měla jsem mít krátkou prezentaci o Česku, udělala jsem tedy 5 slajdů a mluvila 15 minut, jak mi přišlo normální z prezentací doma. Všichni měli pocit, že jsem nějaká odbornice na prezentace, což tak ale není! Ostatní na svoje téma měli jeden slajd a na něm celý věty, který za dvě minuty přečetli. Kvůli tomuhle mají dokonce speciální volitelný  předmět - rétoriku. Měli jsme hodinu intonace, o tom, jak v jiných jazycích zvyšovat hlas, aby to znělo jako otázka, a jak klesnout, aby byl konec věty. Ve finštině se totiž tohle všechno vyjadřuje gramaticky, ne polohou hlasu. Moje hostségra měla proslov k maturitě a musela si to doma trénovat, aby vyjádřila nějaké emoce a neznělo to, jako kdyby četla jízdní řád. A to je na finský poměry dost extrovertní.

Některé věci jsou prostě jenom jinak: mají 90minutový hodiny, nemají semestry, ale pět period, testy jsou vždycky jako zkouškový po tý periodě, ne přepadovky. Není vůbec ústní examinace. Mají známkovaný domácí úkoly, krátký vyučovací dny, ale hodně volitelných předmětů, kreditovej systém, můžeš si tak udělat lehčí nebo těžší semestry, hodně projektů. Učitelům se tyká a říká křestním jménem, ne titulem. To jsem nedokázala – v Česku se to dělá jenom jim za zády, když si z nich děláme srandu. Když jsem mluvila o “profesorech,” vůbec nechápali, co mám na mysli. Kurzy na sebe navazujou jako na vejšce. Škola začíná v půlce srpna a končí prvním víkendem v červnu, nemají jarňáky, ale "lyžařský prázdniny"...

Ve škole byl velmi velmi! činný “PAG,” který například pořádal různý tématický dny – to, co se v PAG dělá třeba poslední dva roky. Finové maturují na podzim a na jaře, z 3 a 5 předmětů, z látky celý střední školy. Není to ani tak vědomostní test, ale spíš píšeš esej, musíš mít celkový přehled o předmětu, každej esej píšeš 6 hodin. Je jen jeden termín, když seš nemocnej, píšeš za půl roku. Tím pádem to někteří hodně hrotí, aby byli zdraví a nezmeškali to. Ségra se dva týdny předtím izolovala aby nechytila covid. Svaťák je měsíc, mají různý studentský svátky, rozhazujou bonbony po městě…

Pořádá zahraniční škola a/nebo místní studentská organizace nějaké speciální akce pro výměnné studenty?

Speciální akce se kvůli mně nekonaly. Bydlela jsem totiž v městečku, které bylo jako takové chudší Černošice. V naší škole bylo 200 dětí ve třech ročnících. Šla jsem za místní student councillor a za hodinu jsme sestavili rozvrh podle toho, co mi navrhlo AG a co bylo k dispozici a co už vím a nevím a co mě zajímá a kdy a s kým to je, na dva měsíce. Kamarádky které studovaly v Turku, což je větší město, tak individuální přístup jako já neměly. Mně učitelé přidělovali individuální práci nebo mi překládali, co dělají spolužáci.. 

Od dubna, když jsem se rozmluvila finsky, už jsem dělala to samé co ostatní, například jsem ve finštině psala seminárku na mech… Občas jsem ale měla výhody, jako například že jsem nemusela v angličtině psát testy ze slovíček, nebo jsem jindy dostávala známky prostě za účast.

Jak jste zapadla mezi místní studenty?

Finové se neradi seznamují. Musíte za nimi iniciativně jít, a to je těžký. Já jsem měla velké štěstí, protože jsem měla výřečnou ségru a skamarádila jsem se s jejími kamarády. Taky moje učitelka na angličtinu donutila svojí dceru, aby mě vzala do party.

Ve Finsku totiž neexistují stálé třídy, každý týden je weekly announcement o tom, co se bude ve škole dít. Tudíž se tam lidé sdružují do skupinek. Obědy jsou zdarma pro všechny školy v celé zemi a studenti si na ně sedají po skupinkách - jako v americkém filmu ze střední školy. Nesedneš se k někomu kdo je sám, protože buď čeká na skupinku, nebo chce být sám, nebo je to outsider.

Hangoutění mimo školu není častý, když, tak jen se svou skupinkou. A ty skupinky jsou hodně rigidní, neexistuje že byste si třeba jeden den sedli k obědu k jedné skupince a druhý den k druhé. Některý spolužáci na mě za celej rok nepromluvili. Jedna holka mě naopak pozvala do skupinky, ale kvůli tomu bych musela opustit tu svou a pak už bych se nemohla vrátit. 

Ve Finsku všichni rádi koukají, než promluví, první dva týdny na mě lidi jenom koukali. Všichni věděli, kdo jsem a jak se jmenuju, kde bydlím, ale nikdo za mnou pořádně nepřišel, některý lidi celej rok.

Jak jsem ale říkala, měla jsem štěstí. Ve větším městě neměly kamarádky tu protekci a neměly automatickou skupinku a nikdo se s nima nechtěl bavit, tím spíš že byly z jižní Evropy. Jedna z nich, Španělka, mi říkala, že se poprvý v životě cítila osamělá. Pak si kamarády našla, ale měla to těžší. Já měla  možná to plus, že s cizíma lidma asi nejsem tak hlučná a byla jsem tedy pravděpodobně o něco snesitelnější, haha. Musí se udělat všechno na začátku, protože pak už o tebe nikdo nestojí, ve škole neexistují žádný kroužky nebo kluby, všechno děláš mimo školu.

Zvláštní je, že když jsou Finové opilí, jsou ke všem najednou hrozně přátelský. Mají něco jako maturiťák ve druháku, ples pro mazáky za půlkou. Tam se všichni opili a tam se se mnou všichni bavili, ale hned od dalšího dne mě zas ignorovali až do konce pobytu.

Měl/a jste zkušenosti s lékařským ošetřením v zahraničí?

Ve Finsku jsem poprvé v životě měla migrénu s aurou, motala se a měla oslabenou pravou část těla. Moje hostmáma mě vzala a odvezla do nemocnice. Nebyla tam skoro žádná fronta (asi že to bylo v noci), žádný problém tam zůstat přes noc, starali se o mě, sestru si šlo kdykoliv zavolat.

Obecně mají hezčí nemocnice. Péči platila hostmáma, ale šlo to nakonec z pojištění. Měla jsem tam taky druhou dávku očkování a oproti tehdejšímu Česku s tím bylo mnohem méně papírování. Prostě jsem během pěti minut dostala na poliklinice injekci. Všechen personál taky umí jakžtakž anglicky.

Hodně se tam dbá na dodržování doporučení, nosí se roušky, nefláká se rekonvalescence. Covid se tam bral vážně, v jednom kuse se chodilo na drivethru PCR testy, antigenní testy byly drahé a moc nebyly. 

Je tam docela častý brát léky na spaní a anitdepresiva, kaamos-zimní deprese se týká kdekoho. Nejsou tam praktický lékaři nebo pediatři, protože jsou soukromý a drahý, ale prostě polikliniky. Sestry tam stávkovaly, že mají malý platy a v přepočtu na koruny to fakt bylo málo. 

Jaké jste měla možnosti využití volného času?

Bylo to malé město a moc se tam toho nedalo dělat, nejsou tam ZUŠky nebo kroužky při škole. Dal se hrát florbal, chodit do gymu, do spolku žen a do spolku Švédů. V Turku je cokoliv, to je větší město. Chodila jsem do skauta v Masku.

Lidi od patnácti hodně brigádničej, běžně potkáváš svoje spolužáky za kasou v obchodě, hodně lidí tam chodí do gymu, hraje florbal a hokej, tancujou aerobik. Já většinou byla doma a učila se finsky, hrála online na klarinet do český ZUŠ, chodila do skauta, nebo řešila českej skaut. Nebo jsem v zimě spala, koukala na filmy, jedla zmrzlinu, byla s kamarády, byla na procházce… hodně jsem jedla celou dobu, to bylo dobrý!

Říká se, že v zahraničí máš možnost začít něco novýho, já měla toho skauta a spíš jsem si řešila svoje věci. Nemusela jsem se tolik učit, protože na mě nebylo tolik nároků.

Jak probíhalo uznávání a komisionálky?

Měla jsem domluvenej individuál a od začátku plánovala komisionálky z pěti předmětů. Pro některý předměty jsem dělala práci i přes rok, abych měla snazší zkoušky. Vrátila jsem se v červnu, na přelomu srpna a září byly komisionálky, udělala jsem je.

Setkala jste se během pobytu s nějakými závažnými problémy?

Zažila jsem pořádné severské zimní deprese. Nešlo o stesk po domově, ale prostě strašná zima, většinu dne tma, a z toho plynoucí pocit nulového smyslu života. Během mého pobytu bohužel bylo několik úmrtí v rodině, což bylo těžké hlavně po návratu. Nicméně bych řekla, že jsem se s tím naučila díky pobytu v zahraničí pracovat.

Jaké bylo vaše soužití s hostitelskou rodinou?

Měla jsem hrozný štěstí na všechno - geniální hostfamily, nejlepší co jsem mohla potkat, máme se rádi, sedli jsme si. Skoro jako skutečná rodina. 

Jde si rodinu nějak vybírat?

Jde odmítnout na začátku v případě nějaký jasný nekompatibility, může se ale stát, že ti pak nenajdou jinou. Měnit rodinu jde i v průběhu, když se najde nějaká jiná, prostě proto, že ti přijde že jsi nešťastná. Hledá se aktivně, ale musíš ještě zůstat u tý původní. Když je situace hodně špatná, vezme si tě k sobě přechodně někdo z tý organizace. Jedna holka tam měnila rodinu třikrát a vždycky to bylo hrozný, tak potom jela domů. Prostě měla strašnou smůlu. Důvod ke změně může být kdykoliv, jde o to, jaká se najde náhrada a jak se to vykomunikuje.

Jaká byla motivace vaší hostitelské rodiny k tomu si vás vzít k sobě?

Hostségra se o tom dozvěděla, řekla že to zní cool, a že najde někoho kdo by mohl fitnout a odprezentovala, proč chce domů Lindu.

Někdo to má jako hobby, hostí víckrát za sebou, je to pro něj kulturní exchange, dělá si tak přátele. Nepříjemná věc, která se někdy může stát je, že rodina která měla už více zahraničních studentů, je mezi sebou porovnává.

Jak snadno jste se znovu začlenila do původního kolektivu po návratu domů?

Bylo pro mojí psychiku hodně náročné přijmout, že zatímco jsem byla v zahraničí a nějak se posouvala, jiné věci tady doma se neposunuly nikam. Určitě jsem zažila reverzní kulturní šok a social anxiety. Ve Finsku se na vás nikdo nedívá ani když jdete nahý po ulici. V Česku, když stojíte na eskalátorech, lidi, kteří jedou opačným směrem, se na vás chvilku dívají, protože co mají dělat? Hrozně jsem tomu odvykla a nemohla jsem to vydržet, vyšilovala jsem, jestli mám něco na obličeji, nebo co se děje. Praha mi přišla strašně smradlavá a hlučná a plná lidi. I na letním táboře se mi zdálo, že je tam nějak moc hluk. Nicméně přes prázdniny jsem si na Česko nějak zvykla.

Než jsem odjela, měla jsem nějaké problémy a ve Finsku jsem se s nimi naučila nějakým způsobem pracovat a mít ráda sama sebe. Většinu času jsem tam nebyla ve stresu a hodně jsem jedla a docela očividně jsem přibrala. Když jsem se vrátila domů, hned byly komentáře na mou váhu a já byla zklamaná, že se nic nezměnilo. 

Trochu jsem se bála se vrátit do třídy, ale to bylo docela v pohodě. Všechny Finsko hodně zajímalo, až už potom bylo trošku otravný o tom pořád vyprávět – ale ve skutečnosti vyprávím docela ráda. Starý kamarádi mě rádi viděli, já je taky, udělala jsem si i nový.

Ve Finsku se jí čtyřikrát až pětkrát denně po menších porcích. Nejdřív jsem s tím měla problém, a pak jsem zase měla problém se v Česku přeučit zpátky. Stejně tak jsem v Česku si musela zvykat na jiný spánkový režim. 

Pokračují nějakým způsobem vztahy, které jste v zahraničí navázala?

Občas si píšu s kamarády, ale nejsem stýskací, takže mi nevadí že už nejsme spolu. S rodinou si píšu a posíláme si fotky a pohledy, na konci června za nimi jedu, za týden jedu za sestrou. S tou si píšeme intenzivně hlavně na WhatsApp a Snapchat. Nic moc jiného se ve Finsku nepoužívá. Nikdo tam nepíše maily, všechno je v různých školních nebo firemních systémech.

Co byste napodruhé udělal/a jinak?

Jsem hrozně spokojená a vděčná, nic bych neudělala jinak. Před odjezdem do Finska jsem začala chodit se svým nynějším klukem, a ačkoliv to možná šlo líp nastavit, náš vztah přežil a pořád jsme spolu.

Máte nějaká doporučení pro vaše následovníky?

Určitě ať do toho jdou. Jiná Češka, se kterou jsem mluvila, neměla takový štěstí a příliš si pobyt neužila, ale zase si váží toho, co má doma, a považuje to za cennou zkušenost. Určitě je dobrý vyjet. Je lepší nemít velký očekávání, protože je to o štěstí a hromadě faktorů, nemít moc plánů jak to bude krásný, jet tam radši s otevřenou myslí a přijímat to a vzít si z toho něco pro sebe. Ta zkušenost člověka posune, nebo donutí se zamyslet nad tím, co má.

Když přijedete zpátky, chce to počítat s tím, že trochu trvá se reintegrovat - byli jste rok pryč.

Jet do cizí země je super hlavně proto, že se člověk začne rozvíjet jiným směrem, získá jinej pohled na svět. I když se tam třeba nenaučí ten jazyk tak perfektně, tak prostě nějak roste a získává jiný vjemy a zkušenosti. Je důležitý tam něco dělat, třeba jen chodit venku, protože to je cizí země.

Je to klišé ale i když se něco nepovede, je to cenná zkušenost.