Když jsem v pátek 10. 11. odemykal domovní dveře, v duchu jsem rozvažoval, co všechno zítra udělám. Ale zazvonil mi v batohu telefon a já hovor přijal, a tak jsem si mohl v zápětí ověřit pravdivost známého bonmotu, ve kterém se říká, že když chceme rozesmát Boha, tak mu máme říci o svých plánech, nebo máme-li rádi starobylejší a ostřejší formulace, můžeme si připomenout slova žalmistova: „Hospodin mate plány bezbožníků“. Nečekaně mi volal můj milý někdejší kolega, pan profesor Zdeněk Lauschmann, mj. organizátor všemožných i téměř nemožných akcí, mezi nimi i kantorských výletů, jestli se nechci k pedagogům AG a jejich doprovodu zítra připojit i já. A tak jsem bez dlouhého rozmýšlení kývl. Bylo to snadné, protože i když jsem tušil, že řadu z účastníků nebudu znát, byl jsem si jistý, že mě při výšlapu do okolí obce Svatá u Berouna směrem na Vraní skálu a dál čeká něco pěkného.

Je-li vládcem počasí v souladu s lidovým podáním skutečně sv. Petr, tak se v našem případě moc nevyznamenal, neboť během větší části našeho přesunu z Prahy „tam a zase zpátky“ jak ve vlaku i autobusu, stejně jako v průběhu větší části pěšího pochodu docela hojně pršelo. Ale náš vůdce si připravil pěkný itinerář a celý ho, nehledě na počasí, nepatrně moderovaný s ohledem na možnosti a turistickou disponovanost jednotlivců, dodržel. A tak nám například před myslivnou Král přímo ve Svaté vyprávěl o setkáváních Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera, na jednom z nichž v této myslivně tito ctihodní gentlemani, pro některé posluchače a možná i čtenáře těchto řádek překvapivě etničtí Němci, ale zapálení čechofilové, vlastně vymysleli českou sokolskou organizaci.

Ze Svaté jsme se pak přesouvali sice zvlhčenou, ale nádherně vybarvenou podzimní lesní krajinou směrem k Vraní skále. Do jejích nejvyšších partií s výhledy se vydali zdatnější a samozřejmě zejména mladší šplhavci a nás pár méně ambiciózních zůstalo dole, abychom připravili oheň na opékání donesených uzenek. Byli jsme ale mile překvapeni, protože v dohledu našeho zastavení bylo ohniště, ze kterého se kouřilo, a u něj parta, která se právě chystala místo opustit. Rozdělaný ohýnek i se zásobičkou dřeva nám vlídně přenechali k opatrování a nám pak stačilo jenom občas foukat do žhavých uhlíků a drobně je dokrmovat, aby neuhasly. Když se k nám vrátila hlavní část výpravy a začalo opékání, podbarvil ho Zdeněk zajímavým a zasvěceným historickým geologicko-paleontologickým výkladem o širším okolí krajiny, do níž jsme se vydali. Avizovanou a jindy jistě moc hezkou vyhlídku na Brdy nám bohužel zkazila zatažená obloha, z níž snaživě aspoň drobně mrholilo. Ale když se mraky chvilkami otvíraly, mohli jsme díky vzniklým průhledům půvab blízkých vrcholů aspoň tušit. A na konci našeho pěšího pochodu ve Zdicích jsme se před tamním kostelem a farou zastavili naposled, abychom vyslechli třetí dnešní příběh, a sice historii vzniku ve své době velmi populární písničky „Nad Berounkou pod Tetínem“, jejíž příběh ukazuje, čím se bavili a čemu se věnovali tehdejší vzdělanci, a který dokládá jejich jaksi samozřejmou intelektuální a tvořivou úroveň. (Pražský básník Josef Krasoslav Chmelenský a jeho známý Josef Vorel, farář ve Zdicích, vytvořili tuto píseň vlastně v rámci dvou navazujících, poněkud furiantských sázek.)

Jsem vděčný za milé pozvání a příjemné setkání se starými přáteli a seznámení s pro mě novými lidmi, které si s radostí budu moci spojovat s dnešní tváří AG. Bylo mi jasné, že se tento výlet nemůže nelišit od našich někdejších výprav za dřevních časů AG, na které rád vzpomínám. Učíval jsem filosofii a své studenty jsem častoval předáváním antických okřídlených rčení, i onoho známého výroku připisovaného Hérakleitovi: „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Ale ta říčka, do níž jsem se 11. listopadu směl namočit, plynula velmi podobně jako ona mně známá řeka a bylo velmi příjemné se do ní ponořit. A k tomu její voda nebyla slaná, naopak byla pravidelně oslazována proslulými ňamkami páně profesorovými, jimiž nás častoval. Díky za vše!

P. Pavel Křížek, bývalý ředitel AG v létech 1996-2003