Jmenuji se Magdalena Jadwiga Härtelova, na AG jsem studovala... začali jsme od povodní, takže od roku 2002 do roku 2010. Jsem kurátorka a umělkyně. Momentálně bydlím v Berlíně a teď jsem tady v Praze na návštěvě, na projektu.

Jaké máš na AG vzpomínky?

Přemejšlela jsem nad tím, když jsem sem šla, a všechno, co mě napadalo, bylo třeba jak jsme ukradli policejní pásku a vstali se spoustou lidma třeba v šest ráno, abychom byli první ve škole, a mohli jsme omotat celou jednu část schodiště nahoru, aby tam lidi nemohli. Nebo jak jsme jednou zabalili igelitem celou tabuli chudáku panu profesoru Stehnovi, což byl úžasný starý profesor na matematiku, a předstírali jsme, že je nefunkční. On totiž strašně rád psal na tabuli. Vydrželo nám to skoro celou hodinu.

Nebo jednou jak jsme si, to nám taky skoro prošlo, vytiskli obrovský tahák na latinu, tak velkej, abychom ho dokázali přečíst když bude pověšenej na zdi nad tabulí. Věděli jsme, že ta profesorka si většinou jenom sedne ke katedře a nechodí. Pak na to někdo zapomněl v půlce toho testu, potřeboval se na něco zeptat a přihlásil se, paní profesorka přišla, aby mu to zodpověděla, a samozřejmě když se vracela, tak vidí že nad tabulí je gigantickej tahák na... nevím, co to bylo, deklinace.

Taková většina mejch vzpomínek na AG.

Ale vlastně si vzpomínám i na to, že osm let společně v jedný třídě je hodně. My jsme všichni byli, i když to gymnázium nějakým způsobem profiluje, z různejch společenskejch koutů a měli jsme dost jiný dětství. Bylo to takový hardcore soužití, že jsme si opravdu museli přijít na to, jak komunikovat s lidma, který třeba nemají stejný přesvědčení, nebo jejich rodina je hodně jiná, a jak spolu nějak těch osm let vydržet a bejt a třeba dokonce kamarádi, a pořád se ještě potkávat.

Podle mě ten jeden člověk, kterej pomohl naší třídě to přežít a vlastně z toho načerpat to nejlepší,

byla naše třídní, paní profesorka Synovcová. Učila tělocvik a měla úplně neuvěřitelný a skvělý společenský cítění. Uměla nás nechat růst, abychom rozuměli, že nějaká komunita a společný věci jsou mnohem důležitější. Takže když jsme něco provedli, tak se strašně snažila, aby to nešlo vždycky takovým tím punitivním způsobem, že se půjde za ředitelem, ten nás potrestá, dostaneme důtku a to je konec. Místo toho nás zamkla do třídy a nechala nás, abychom si to spolu vypovídali, abychom si to vyřešili jako třída. Věděla, že třeba ne všichni s nějakým prankem nebo něčím takovým souhlasili.

Vždycky nás hodně učila takovýhle hardcore komunikaci a společnýmu organizování. A to pro mě byla vlastně největší lekce, co se člověk třeba pořád snaží nějak používat.

Co jsi dělala po maturitě?

Na chvilinku jsem studovala architekturu. Pak hlavně dějiny umění tady na UK, a po nich jsem odešla do San Francisca, kde jsem studovala magistra kurátorství na California College of the Arts.

Potom jsem se v roce 2017 přestěhovala do Berlína, kde od tý doby jsem.

Kurátorovat jsem začala už tady v Praze během těch studií, tak to nějak pokračuje, a víc a víc jsem se dostávala, zvlášť v těch Státech, k politickýmu umění, sociálně angažovanýmu umění, tam se tomu říká "social pratice art." To je umění, který se ani tak nesnaží o tvorbu nějakých objektů, ale snaží se vyvést umění do společnosti. Často to vypadá jako nějakej aktivismus, sociální práce a takový podobný projekty. Takže to je to, co dělám.

A čím se vlastně při tom živíš?

Já se živím kurátorováním, nějak se to povedlo! Samozřejmě to chvíli trvalo, než člověk mohl přestat mít nějaký brigády a takový práce na okraj.

Ale živím se tím, že jsem dělávala výstavy, teď by to asi spíš byly nějaký kulturní projekty, už dva roky teďka dělám na velkým mezinárodním projektu, který se jmenuje Hologram. Tomu teď věnuju nejvíc času. Je velikej projekt, kterej vymyslel takovej protokol toho, jak se nějak regulérně setkávat se třema svýma přátelema a vytvářet... oni se stávají takovým jakoby zdravotním systémem jeden druhýho. Virálně se to rozšiřuje a je to pokus, jak vytvořit nějakou stabilitu a zdraví tady v tý naší době. Teď kvůli kapitalismu a tomu, jaký má dopad na naši planetu a společnost, se to postupně rozpadá, jedeme z jedný krize do druhý, a přestáváme mít k něčemu přístup, ať už je to kvůli penězům nebo kvůli tomu kým jsme. Ztrácíme přístup k nějaký péči, která by nám dávala stabilitu toho, abychom mohli žít nějak líp.

Teďka jsem třeba v Praze kvůli projektu, kterej už má druhou iteraci, jmenuje se to "It's All About Education." Ve studiu ALTA děláme jednou za rok takovou dočasnou univerzitu, kam si pozveme dvacet až třicet umělců, a můžou učit cokoli, jenom ne umění. Umělci mají často různý praxe a znalostí, který nabyli skrze umění, ale vlastně už nejsou umění. Můžou mít strašně zvláštní vědomosti a předávat je, jak to třeba není ve školách.

Taky mám galerii v Berlíně u sebe v ložnici, překládám knížky, z angličtiny do češtiny, aspoň jednou za rok, většinou nějakou filosofii nebo knihy o umělecký teorii... tak asi tím se živím.

Na svých stránkách máš napsáno, že you are "curating towards end of art-as-we-know-it." Co to znamená?

Pro mě ta idea že já sama pracuju ke konci umění-tak-jak-ho-známe jako umělkyně a kurátorka,

neznamená konec kreativity nebo umění s malým u. Spíš jsem si hodně vědomá té instituce "Umění," uměleckýho světa, obchodu, a toho, proč něčemu říkáme dneska umění a něčemu jinýmu ne.

To je totiž vlastně strašně specifická idea, to, co my si myslíme, že je umění.

Člověk to vidí třeba na výstavách. Dá se docela lehko říct, co byla první výstava v 80. letech 18. století, v Londýně, kdy to začalo, a je zajímavé, že první výstavy vypadaly dost jinak, než my si dneska představíme. Obrazy byly od podlahy až nahoru, bylo to otevřený pro všechny, vstupný vůbec nebylo, a člověk se tak jenom procházel, měl takovou malou brožuru, když chtěl, aby teda viděl, co kde je, ale vlastně se jenom tak díval. Ty výstavní síně často byly nějaký velký, třeba průchody, sirotčince, nebo nějaký velký haly, a lidi tam chodili na rande, a na piknik a pobíhaly tam děti a psi.

Ale velmi rychle ti bohatí lidé, kteří zapůjčili to umění, zjistili, že je to vlastně něco, co můžou použít k tomu, aby zvýšili svůj status a velmi rychle se to začalo stávat víc a víc elitním. Dneska máme výstavy, kde je jeden obraz na bílý zdi. Řekli jsme si, že bílá je nějaká neutrální barva, kterou najednou potřebujeme, v galerii by nikdo neměl říkat nic nahlas, rozhodně tam psy nepustíme, aby tam děti pobíhaly nebo abychom tam mohli jíst, to jako ne, často tam nejsou ani židle, takže lidi, který třeba mají problém se stáním, tam vlastně nemůžou, my se tam máme jako potichu koukat na jeden obraz a mít nějaký myšlenky.

To je jenom jedna z těch věcí, kvůli nimž se umění stalo strašně odtrženým od nějaký každodennosti.

Pro mě tenhle "konec Umění s velkým U" je jenom konec téhleté izolace. Krásný popis toho, jak to může vypadat jinak, je v knížce, která vyšla minulý rok, jmenuje se to "We Are 'Nature' defending itself," od and Jaye Jordana a Isabelle Fremeaux. To jsou dva umělci, nebo možná bývalí umělci, kteří jsou součástí ZADu, autonomní okupované zóny ve Francii. To je místo, kde se snažili chránit část přírody, co měla skončit pod výstavbou, až se z toho stala bublina, která funguje úplně autonomně, odtrženě od francouzského státu. Popisují, jak je tam umění prostě součástí každodenního života. Jak mít rituál na začátek nějaký schůzky o tom, jak budeme nakládat s kuřatama, je úplně normální. Stejně tak dělat to, čemu říkáme Umění, vyrábět různé věci a dělat zvláštní věci, který bychom popsali asi jenom jako performativní umění, různý oslavy, ale i třeba aktivaci, mobilizaci. Takže pro mě ta představa konce Umění by byla taková, že třeba některý lidi, co si dneska říkají umělci, by se možná nazývali jinak. Možná by to byli nějaký společenský vynálezci nebo řešiči konfliktů, nebo žurnalisti, nebo ekonomové, nebo fyzikové. Zároveň by... ne že by všichni dělali Umění, asi by to všechny nebavilo, ale kreativita by nebyla nějaká elitní záležitost.

To je důvod, proč bych o své praxi chtěla přemejšlet jako o něčem, co se postupně dostává ke konci Umění. Že třeba vlastně ideálně za dvacet let třeba možná nebudu "umělkyně," možná budu vést, nevím, podpůrné centrum pro transformace, a kdokoli si prochází nějakým přechodem, ať už je to radikální změna zaměstnání, nebo si potřebuje najít nový kamarády, nebo má nějakou krizi identity, nebo něco takovýho, tak by tam třeba měl místo, kam jít a něco řešit. A vypadalo by to, jako dřív vypadalo Umění, jako sociální umění, akorát že by se tomu už "umění" neříkalo.

Jaký je tedy cíl, ke kterému jako umělkyně chceš směřovat?

Myslím, že můj dlouhodobej sen ja vlastně dost jednoduchej, a to je, aby o všechny, kdo provádějí jakejkoliv druh péče, bylo taky dobře pečováno. To zní strašně banálně. Kdybychom si ale představili, že opravdu kdokoliv kdo provádí péči, má taky jiný lidi, je o něj postaráno tak, že se nemusí bát, že z tý svojí péče nějak vyhoří, že toho bude moc, že nebude mít to, co potřebuje k přežití, tak by naše společnost vypadala úplně jinak. Byla by dost obrácená, protože by se prostě nemohla dít taková ta akumulace moci nebo peněz v určitejch sférách společnosti. Všichni bychom totiž byli dost busy tím staráním se jeden o druhýho.

Zároveň by to uvolnilo strašně energie k dělání jinejch věcí. Když třeba vezmeme něco jako klimatickou krizi, evidentně nefunguje se snažit jí předepsat nějakej zákon. Někde se dohodne pár vysokejch politiků, na něčem, ale věci se horšej' a horšej'. Pro mě tydlety věci jsou hodně provázané. Kdybychom pečovali jeden o druhého, kdyby o všechny bylo postaráno, tak to uvolní tu energii se podívat zpříma na něco takovýho, jako je klimatická krize, a úplně se z toho nezbláznit, a bejt schopný něco udělat.

Takže to je ten dlouhodobej sen. A nějaký vytváření dočasnejch komunit a protokolů nám může pomoct se znova naučit, že jako lidi jsme druh, kterej musí nutně spolupracovat, že takhle my přežíváme. Dokud předstíráme skrze individualismus, že třeba když má někdo víc peněz, tak je to jeho zásluha, že to není něco divnýho v naší společnosti, dokud se budeme oddělovat, tak se nikam nedostaneme.

Jediná změna, kterou já jsem kdy viděla, co změnila svět, byla vždycky změna společná. Nevěřím na žádný génie a jednotlivce a superhrdiny, který jako najednou něco zázrakem vymyslej' nebo vyřešej'.