Jmenuju se  Klára Jíchová. Na Arcibiskupském gymnáziu jsem studovala jako Klára Hradilková. Byla jsem mezi druhými absolventy vůbec, maturovali jsme v roce 1997.

Potom jsem studovala češtinu na Filozofické fakultě v Praze a dramatickou výchovu na DAMU, a v současné době pracuju jako učitel u krajanů, v Rumunsku, na Svaté Heleně, Gerníku a v Nové Moldavě.

Skoro dvacet let se věnuju zhudebňování žalmů, zpíváme je s kapelou Deše, a zpívá tam se mnou i další absolvent gymnázia, Janík Zajíc, což je můj kamarád z dětství.

Jak byste řekla, že vás AG ovlivnilo?

Asi to nejzásadnější, v čem mě gymnázium ovlivnilo, byl můj rodinný život, protože jedna moje spolužačka se stala mojí švagrovou. Tak to bylo to nejhezčí. Samozřejmě mi zůstalo mnoho přátelství, to je taky krásná věc.

Co se profese týče, tak můžu velmi pochválit obě paní učitelky které mě učily češtinu, jak Kroftovou, tak Almerovou, protože mi hodně daly do studia na FF UK. A paní učitelce Kroftové jsem dodnes vděčná, že jsem zvládla přijímací zkoušky na DAMU, protože mě nechala můj připravený part přednést před celouškolní jídelnou. Takže jsem dva dny před přijímacími zkouškami zažila takovouto studenou sprchu, a díky tomu jsem to potom zvládla.

My jsme na začátku zažili spoustu hodně, hodně zajímavých učitelů, kteří byli skutečnými osobnostmi. Například Antonín Fingerland, učitel fyziky, který byl vězněn jak nacisty, tak potom komunisty. Pravda je, že nás moc fyziku nenaučil, protože nám povídal o životě, ale my to v těch dospívajících letech opravdu potřebovali. On byl člověk, který uměl naslouchat, a vždycky nám řekl něco povzbudivého, něco, co bylo velice srdečné a osobní.

Jak vypadaly vztahy s vašimi spolužáky?

Dlouho jsme se po maturitě scházeli pravidelně každý měsíc, pořád jsme o sobě věděli, plánovali jsme všichni společnou budoucnost, jak se nastěhujeme do jedné vesnice, budeme mít svého učitele, svého lékaře, svého faráře, a tak dále.

A pak z toho nějak sešlo, každý šel trošku jinou cestou, ale tohle bylo hodně vzácné.

Potkali jsme se tam muzikanti, skauti, lidi, co rádi chodili do přírody, společně jsme v létě jezdili na různé puťáky, procestovali jsme řadu českých hor, všechno to bylo moc milé.

Co jste dělala po ukončení studií?

Po dokončení vysokých škol jsem lektorovala, učila, pracovala jsem pro Multikulturní centrum, ale hlavně jsem se starala o svoje čtyři děti. Zároveň jsem jako OSVČ pořádala různé kurzy zaměřené na zdravou výživu, protože jsem taky výživový poradce. Když jsem měla děti hodně malé a přemýšlela jsem, jak si přivydělat, a nechtěla jsem pracovat na počítači, tak jsem si zařídila a provozovala živnost pekař-cukrář.

Co byste nám mohla povědět o své současné práci?

Tento rozhovor natáčím na Gerníku, což je jedna z šesti českých vesnic v Rumunsku, kam český stát posílá učitele ke krajanům už od roku 1998. Předtím sem jezdili učitelé i za první republiky, a pak byla dlouhá pauza během komunismu.

Jako učitelka u krajanů mám na starosti české školy na několika místech a kromě toho i různé volnočasové aktivity. Takže například vedu pěvecké sbory v místních kostelích, natáčím filmy nebo dělám různé další volnočasové aktivity. A kromě toho jsme tady vydali řadu publikací a další ještě chystáme, stejně jako třeba nové expozice do místních muzeí, naučné stezky, a podobně.

Mohla byste nějak krátce shrnout, kde se vlastně Češi v Rumunsku vzali a co jsou zač?

Češi sem do Banátu přišli před dvěma stoletími, v rámci migrační politiky tehdejšího Rakouska, aby chránili hranici mezi Rakouskem a Srbskem. Zajímavé je, že si skutečně celých těch 200 let uchovali českou identitu.

Bylo to dáno mnoha faktory, například tím, že české vesničky jsou opravdu v horách, jsou dost izolované. Dřív, když byly tuhé zimy, tak ti lidé mnoho měsíců z těch vesnic neměli kam odejít. Další věc: náboženství. Místní lidé jsou katolíci, a to třeba z 95- 97 procent, podstatná část vesnice jde v neděli do kostela, a na Svaté Heleně je velká komunita baptistů. Tady v Rumunsku většina lidí, pokud má nějakou církevní příslušnost, je ortodoxní, takže náboženská příslušnost byla zase něco, co ty Čechy oddělovalo.Proto si uchovali svou jedinečnost.

Dlouho tady také existoval nepsaný, ale poměrně striktní zákaz sňatků s Rumuny, takže se Češi pořád brali mezi sebou. Samozřejmě po revoluci řada místních odešla zpátky do Česka. Vrací se na ta podobná místa, odkud přišli, ale je zajímavé, že si pořád drží ten svůj banátský původ, na který jsou hrdí, a často se berou mezi sebou. Babička vám tady řekne: "No, moje dcera odešla do Česka a vdala se tam, ale nevzala si cizího Čecha, vzala si kluka tady od nás!"

Život je tu opravdu jiný než v Česku. Možná v některých vesnicích na Moravě to může být trošku podobné. Funguje to tak, že dospělí jdou někam do práce ráno na šestou, do montovny, do nějaké fabriky, do nějaké firmy, a odpoledne všichni vyrazí na pole. Skoro každá rodina má svoji krávu, pole, vyrábí si sýry, místní jsou pořád do značné míry samozásobitelé. Jsou hodně zvyklí pracovat, děti tady nemají takovou tu klasickou pubertu jako známe od nás, protože to nějakým způsobem nestíhají, oni jsou opravdu velice zaměstnaní. Hodně se tady také dodržuje neděle, nemůžete prostě jít jenom tak v teplákách po ulici, musíte si vzít šatynebo nějakou košili, pokud jste muž, a sluší se jít ráno do kostela, tohle všechno se tady dodržuje.

Je něco, co vás v Banátu třeba hodně překvapilo, nebo pro vás bylo obzvlášť silné?

O českých vesnicích v Rumunsku už toho asi bylo řečeno a napsáno hodně, jak se sem jezdí jakoby do doby našich babiček, za těmi pruhovanými peřinami, a jak jsou lidé dobrosrdeční a pracovití a tak dále, a tak dále.

Ale nikde se nepíše, ani se moc nemluví o jedné vlastnosti, která je tady velice rozšířená, a velmi příjemně mě překvapila, a to je místní smysl pro humor. Já upřímně můžu říct, že jsem se asi málokdy v životě tak intenzivně a tak často smála, jako právě tady, protože tu funguje ironie, sebeironie a toto všechno. Myslím si, že je to možná taky specifické pro Čechy. Nevím, jestli Rumuni v okolních vesnicích mají tak dobrý smysl pro humor jako místní Češi.

Jak vypadá konkrétně vaše práce na místě, čím se třeba v poslední době zabýváte?

Mám velkou radost z toho, že se nám s kolegy podařilo rozjet tady pravidelnou úklidovou akci "Ukliďme český Banát“. Kdo navštívil Banát a české vesnice v Rumunsku, a nebo třeba i Srbsko a další země, ví, že odpadky jsou tady obrovským problémem. Takže se postupně snažíme k tomu ty lidi nějak pravidelně vést, že není v pořádku odhodit petku do potoka, a podobně. Nějakým způsobem se nám to sem povedlo implantovat, a za to jsem moc ráda.

Pak se nám sem podařilo dostat studenty českých vysokých škol na pracovní stáže Erasmus+. Já tu třeba v současnosti mám dva mladé lidi, kteří mi pomáhají s různými volnočasovými aktivitami, korekturami textů, psaním článků a tak dále, a je to velká pomoc. Takže to se taky povedlo. A už by to mělo probíhat pravidelně, že sem mladí lidé budou takhle jezdit, budou mít možnost načerpat tu zkušenosti, a zase tady nechat něco ze sebe.

Příští rok nás v létě čekají velké oslavy, protože budeme slavit 200 let od příchodu prvních českých osadníků do tohoto regionu. Ti lidé založili vesničku Svatá Elizabeta, která potom zanikla, ale je to nedaleko vesnice Svatá Helena, kde také působím. Pro tyhle oslavy chystáme kuchařskou knihu, teď jsme fotili recepty, které připravovaly místní ženy, chystáme naučnou stezku, a chceme připravit i nějaké větší divadlo a expozici v místním muzeu.

Když se to tady trošku rozvolnilo po covidu, tak jsem přemýšlela, jakým způsobem místní lidi nějak občerstvit, potěšit, a něco si společně užít. Společně s dětmi jsme napsali scénář k filmu Hastrman z Heleny, který jsme potom tady společně natočili. Do natáčení se zapojilo asi na padesát lidí z řady českých vesnic a to mi udělalo velkou radost. Ten film teď visí na YouTube, jde ho shlédnout na https://youtu.be/T40WHAhLgXA.

V současné době natáčíme muziku do dalšího filmu, tentokrát hudebního. Bude to vánoční film. Řadu těch písniček jsem napsala tady v Banátu, kde to je velice inspirativní. Když člověk dlouho řídí z vesnice do vesnice tak ho v tom zamrzlém autě vždycky něco napadne. Do natáčení se zapojil skvělý pěvecký sbor místní baptistické komunity, budou se na něm podílet lidé jak ze Svaté Heleny, tak z Gerníku, Rovenska, Eibentálu, a možná ještě dalších míst. Čeká mě to teď v říjnu a moc se těším.