Kristýna Drápalová na AG studovala mezi roky 2002 a 2010. Nyní pracuje na pražském magistrátu, kde se podle vlastních slov snaží dělat Prahu krásnější.

Jaké máš vzpomínky na AG?

Hodně mě bavily přestávky. Vždycky se tam udělal nějaký hlouček a diskutovali jsme o nejrůznějších tématech, od toho, kdo by měl chuť vstoupit do řeholního řádu až po témata evangelické vs. katolické církve, potratů a všech možných dalších společenských otázek, které v tu chvíli byly aktuální.

Hodně mě bavilo když se třeba podařilo, že věci, které jsme řešili o přestávkách, se nějakým způsobem pak promítly do podoby seminářů nebo vyučovacích hodin, které nabízely možnost takové diskuze vést.

Myslím, že v tom bylo AG super škola, která tohle poměrně hodně umožňovala.

Co jsi dělala po maturitě?

Z našeho ročníku šli hned čtyři lidé na kunsthistorii. Já jsem byla jedna z nich. Šla jsem studovat dějiny umění na FF UK. Na Erasmu jsem byla v Berlíně. Souběžně se studiem jsem pracovala, úplně na začátku v Knihovně Václava Havla, potom jsem nějakou dobu přispívala do Lidových novin, a během toho jsem začala pracovat na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy, což je městská příspěvková organizace, která se zabývá tím, jaká by Praha jednou mohla být.

Co bys řekla, že sis z AG odnesla do dalšího života?

Teď možná budu trochu provokativní. Když srovnám, v čem je AG odlišný třeba od Keplera, protože co vám budu povídat, my jsme tady v podstatě všichni z AG nebo z Keplera - možná ještě z Helichovky - tak, myslím si, AG mělo specifickýho ducha. Ten spočíval v tom, že bylo mnohem víc zaměřený na to společný, na nějakej společnej výkon, na to, abychom se společně na něčem domluvili, a na to, abychom fungovali jako nějaká komunita nebo jako nějaký lidský společenství.

Myslím si, že jiná prestižní pražská gymnázia byla mnohem víc zaměřená na výkon a na jednotlivce, aby každej ze sebe opravdu vyždímal maximum a dostal se na skvělý zahraniční univerzity.

U nás jsem takovýhle tlak na výkon vlastně tolik nezažívala, přišlo mi, že je AG v tomhle vlastně spíš nakonec zaměřený i na nějakej trochu jinej typ hodnot, než je ta individuální výkonnost.

A to si myslím, je pro práci v nějakým politickým uskupení nebo koalici, třeba tady na magistrátu, klíčový. Protože by se už vůbec nic neodehrálo nebo nepodařilo, kdyby si tady všichni jenom jeli tu svojí věc, chtěli sami podat nějakej výkon a neměli smysl pro to společný a pro to, že nějaký rozhodnutí a nějaká práce se dá udělat jenom když se lidi dohodnou a táhnou za jeden provaz

I když se jim to třeba úplně nelíbí nebo nejsou úplně nejlepší kamarádi.

V tom, řekla bych, AG nakonec dalo trochu jinou průpravu než třeba právě ten Kepler. Je to významná hodnota, pokud si na to člověk navykne v nějakým mladším věku. Podobně jako když člověk projde skautským oddílem, tak pak má větší schopnost soužít s druhými lidmi, kolektivně se na něčem podílet a odvádět společnou práci.

Přišlo mi, že AG tuhle přidanou hodnotu má. Asi teď nedovedu přesně říct, z čeho to tam pochází. Možná z nějakých akcentů, které tam asi byly vnášeny, aniž by si toho člověk všímal během studia, ale takhle při zpětném pohledu si je uvědomí.

Co je to vizuální smog?

Když se mě někdo zeptá, co je vizuální smog, tak se mi vždycky vybaví ta otázka, která se řešila u nějakého nejvyššího soudu v USA, když se rozhodovalo, co je to pornografie.

Možná je to jenom legenda, ale v tom případě je to hezká legenda. Soudce řekl: "Nevím, co je pornografie, neumím to zadefinovat, ale když to vidím, tak to poznám."

O vizuálním smogu by se dalo říct něco podobného. Je těžké definovat, která reklama je vizuální smog a která není, jestli jsou dopravní značky vizuální smog nebo ne, ale zároveň když se kolem sebe rozhlédneme, a díváme se, jak to město kolem vypadá, a vedli bychom o tom spolu dialog, tak si myslím, že se docela snadno shodneme na tom, co vizuální smog je anebo není.

Obecně se dá říct, že to je křiklavá reklama, která nějakým způsobem zaneřáďuje to město, ve kterém žijeme, která nějak umenšuje jeho hodnoty, ať už tím, že z krásných domů dělá méně krásné domy, nebo že z krajiny, která by mohla vypadat dobře, dělá zvláštní místa, kde se nikdo nechce zdržovat.

Je to něco, co se nachází třeba v historickém centru a snižuje památkové hodnoty domů tam, ale najdeme to samozřejmě i na okrajích, kde je hromada billboardů. Ty zaclánějí výhledům a rozptylují řidiče, pokud jsou podél silnic. Všechny tyhle druhy reklamy se ve městě musí nějakým způsobem řešit.

Staré reklamy dnes památkově chráníme, prodávají se jejich repliky jako dekorace. Čeká totéž třeba i Alzáka? Bude dnešní reklama jednoho dne památkou?

V nějaké míře určitě ano. Když se člověk dívá do archivu stavebních úřadů z první republiky, zjistí, že obrovská část spisů, které ten úřad vedl, se týkala reklamy a jejího odstraňování.

Už tehdy to bylo velké téma.

A my, samozřejmě, když teď na nějakou sto let starou reklamu narazíme, jsme potěšeni, protože to je okno do minulosti, dává nám poznat, jak se žilo dřív, jak to v tom městě tehdy vypadalo.

Nebo - teď jsme nedávno řešili něco podobného ohledně toho červeno-bílého trubkového zábradlí,

kterého byla dřív Praha plná. My se obecně spíš snažíme zábradlí ve městě odstraňovat, odřezávat, aby ten pohyb po něm byl pro chodce příjemnější, plynulejší. Případně se to červeno-bílé zábradlí nahrazuje antracitovým, černým, které není v prostoru tolik nápadné.

A už se vynořily otázky po tom, jestli bychom některá ta červeno-bílá zábradlí neměli chránit. Já si myslím, že klidně ano. Je v tom ale potřeba vnímat to napětí, nebo ten proces. Je správné, aby se zábradlí odřezávalo, aby bylo více nenápadné, a zároveň, pokud to pak opravdu bude vzácnost, která v nás vyvolá nějakej ten nostalgickej pocit, "jó, tahle vypadala Praha, když jsem byla malá, " tak určitě, ať tu nějaké takové stopy minulosti jsou, ale ať jsou to stopy, ať to není standard.

A to se, myslím, dá říct i o Alzákovi. Možná si za třicet let řekneme: "Jó, Alzák, Ježiš, toho bylo všude plno, to nás všechny tak štvalo, proboha," ale bude se s tím pojit nějaká příjemná nostalgie. Klidně ať se nám pak někdy Alzák připomene, ale asi by se tím nemělo relativizovat to, že není v pořádku, když přes fasády činžáků z 19. století visí plachty s ohromnou reklamou..

Proč je potřeba, aby bylo město krásné?

Proč je potřeba, aby město vypadalo dobře?

V historickém centru Prahy to vnímám jako takový dluh. Systém v téhle zemi zadotoval pět let mého studia na vysoké škole, které jsem věnovala tomu abych se naučila rozpoznávat, jestli tenhle barokní palác postavil spíš Dietzenhofer nebo Santini, nebo některý z jejich epigonů, podle tvaru říms.

Chodila jsem pak ulicemi a říkala si kdo je kdo, poznávala jsem ty domy podle architektů.

Ale časem mi to začalo připadat absurdní, když přes nějakou krásně tvarovanou římsu, která je buď santiniovská nebo dietzenhoferovská, je plastová cedule v hliníkovém rámu, která říká "SUPER MINI MARKET," "CANNABIS SHOP," a podobně.

Začalo mi připadat poněkud zbytečné, že tenhle systém nalil tolik peněz do mého vzdělání, abych dokázala rozpoznat takové nuance, ale pak si přes to prostě plácneme plastovou ceduli.

Takže v tom historickém centru to vnímám tak, že tu už někdy vznikly nějaké hodnoty, a my, namísto toho, abychom o ně pečovali, nějak je třeba rozmnožovali, je umenšujeme tím, jak se k nim chováme. Stydím se za to, a proto si myslím, že bychom to spíš dělat neměli. Měli bychom se snažit, aby, když už něco bylo jednou krásně vytvořeno, se to pokud možno v té krásné podobě zachovalo.

Takže jde jednak o úctu k minulosti, ale můžu teď ještě vzpomenout na nějaký náš filosofický seminář, a na výklady o Platónovi, kde jedna ze základních tezí byla že "duše plodí v krásnu." To znamená, že tvořiví nebo nápadití nebo obecně víc přemýšlející jsme, když se nacházíme v nějakém krásném prostředí, než když tomu tak není. To je něco, k čemu bych se asi hlásila, že tomu věřím.

I proto mi přijde důležité, aby město bylo krásné.

Co se týče těch okrajovějších částí Prahy, kde se nachází spíše billboardy, tak tam si myslím, že jde taky o nějakou úctu ke krajině, která má rovněž svou hodnotu. Třeba když si budeme víc uvědomovat její estetiku, tak pro nás bude těžší ji drancovat, a vůbec s ní nevhodně nakládat. Takže i tam si myslím, že je důležité nějak myslet na to, že ta krajina má tyhle rozměry.

Možná k tomu ještě doplním jeden postřeh.

Můj kamarád měl asi před pěti lety vážnej úraz hlavy, bouchnul se na kole o kmen, kterej spadnul přes cestu, a ty následky byly strašně zajímavý. Když se pak dostal z nemocnice, a někdo ho vezl autem, on popisoval, že jako by měl najednou v nějakým mozkovým centru vypnutej ten filtr reklam, kterej my tam vlastně všichni nevědomky máme. Pro něj pak bylo extrémně vyčerpávající prostě jet tři kilometry někudy, kde potkal cestou dvacet billboardů, protože každýmu musel věnovat pozornost. Neměl ještě naučenej ten filtr, že to prostě vypínáme, a bylo to energeticky velice náročný.

To mě něčím znepokojilo. Protože když si uvědomím, že všichni máme v hlavě už nějaký takový filtr, kterým hledíme na svět okolo a něco z něj vypínáme, tak můžu důvěřovat tomu, že ho máme nastavenej tak, aby nás neobtěžovaly reklamy, ale si říkám si, co všechno kvůli tomu ještě nevidím, že v hlavě ten filtr mám, že jsem se naučila spoustu věcí ze světa okolo ignorovat, aby mě to moc nerušilo?

Přijde mi to jako docela znepokojivá otázka, a myslím si, že to souvisí třeba právě s tou tvořivostí. Jsme obecně takoví otupělejší, když žijeme v prostředí zaneřáděným reklamou. Kdybychom to okolí měli uspořádaný nějak klidněji pro ten mozek, třeba by nám fungoval líp!

Častá výtka kritiků tvých aktivit je: jak můžete určovat, co je hezké a co ne?

Já bych řekla, že my tady ani neurčujeme, co je hezký.

Takhle - já bych se hlásila k tomu, že jsme civilizace, která spoustu tisíc let vývoje věnovala nějaké kultivaci rozpoznávání toho, co je krásné a co není. Samozřejmě se to v určitých nuancích v průběhu dějin proměňuje, ale jsme civilizace, která počítá s tím, že se má rozlišovat, co má nějakou estetickou hodnotu a co ji spíš nemá.

A to nejenom vizuální, ale i v oblasti hudby, literatury, a tak dále, takže je to naprosto běžná součást našeho světa, že máme nějaký kánon nebo nějakou nepsanou společenskou domluvu o tom, že něco je nějak esteticky hodnotné, a něco ne.

Nicméně si troufám tvrdit, že tohle klidně lze přenechat k rozhodování někomu jinému, než magistrátu hlavního města Prahy! To, o co já se třeba tady snažím, je, abychom vůbec dodržovali nějaké základní zásady. Aby když platí zákon, že nějaký reklamní prvek může mít maximálně 80 na 80 cm, to tak opravdu bylo, aby když je na barokních domech nepřípustné montovat plastové cedule, se tam opravdu nemontovaly.

Já si myslím, že ta činnost, které já se tady věnuji, nejde do toho, že by se muselo rozhodovat, jestli je něco hezký nebo to není hezký, ale jenom do toho, aby se začaly základně respektovat normy, které už tu nějakou dobu platí.

Tomu se Kristýna věnuje v Manuálu pro kultivovanou Prahu, který si můžete prohlédnout na https://kultivovana.praha.eu/cs/ (pozn.ed).

Řekla bys, že je vnímání veřejného prostoru generační záležitost?

Myslím, že to generační záležitost je.

Minimálně můžu za těch deset let, kdy se tomu věnuju já, pozorovat čím dál větší zájem o problematiku veřejného prostranství, nebo obecně i o plánování města a rozvoj měst, urbanismus, architekturu.

Myslím si, že částečně je to asi dáno i tím, že se to třeba mnohem víc řeší na západě, kam spoustu z nás odjelo studovat, přinesli jsme si odtamtud nějaká témata, dojmy, ale také standardy toho, jak to má ve městě vypadat. Teď zjišťujeme, že naše města třeba vypadají trochu jinak.

Pak si myslím, že my také to město víc obýváme. Ještě generace našich rodičů hodně z měst utíkala na víkendy, a je to vůbec taková česká specialita, že ve městě se vlastně žije pět dnů, a pak dva dny někde jinde,v přírodě, na vesnici, v menším městě, na výletě, a to si myslím, že naše generace už má nakonec taky trochu jinak. My v tom městě žijeme často sedm dní v týdnu, ne jenom těch pět. Z toho pak taky plyne nějaký větší zájem o to, aby tady byl kvalitní veřejný prostor, kde se čas dá příjemně trávit, kde je nám dobře, kam si můžeme jít prostě sednout a cítit se, že tam patříme, že je to naše. Že máme právo to tam obývat, že nejsme jenom nějakou takovou skupinou, která se sem třeba nakonec i vejde poté, co se sem vejdou auta.

Co se v Praze změnilo během tvého působení? Stačí to?

Pracuju tři roky na tom, aby se Praha zbavila nějaké části vizuálního smogu, nebo aby se třeba nějaké veřejné prostory začaly dělat líp, a rozhodně nemám pocit, že by to byl úspěch, nebo že bychom to tady nějak už vyhráli, odpracovali všechno, co je potřeba odpracovat, Praha byla krásná a čistá a vizuálně pohledná a tak dále.

V té každodenní práci by rozhodně převládal spíš pocit proher, ale musím si to vždycky znova srovnat. Prohru cítím, když bych si jakoby vzala za úkol, že se to tady za čtyři roky musí celý kompletně proměnit, billboardy zredukovat na třetinu, bejt jenom na několika vybranejch místech, reklamní plachty že už tady vůbec nebudou, a že to v centru města bude vypadat jako někde v centru nějakýho malýho historickýho opečovávanýho městečka v Německu.

To se prostě nestane za ty tři roky, ani za čtyři roky. Je to běh na mnohem delší trať, což je daný jednak tím, jak to téma vnímá společnost, ale ještě mnohem víc vůbec systémem toho, jak se v týhle zemi vládne, rozhoduje, a ty rozhodnutí se pak vymáhají.

Systém, ve kterém tu fungujeme, je extrémně zatuhlý, nepružný, pomalý, neefektivní. V něm se za čtyři roky téměř nedá... dá se něco změnit, ale ne mnoho. Ne tak, aby se to už rovnou promítlo do podoby ulic.

Myslím si, že úspěch vnímám v tom, že se nám podařilo spoustu věcí schválit, spoustu věcí vůbec zmapovat, zjistit, jaké jsou vlastně v oblasti reklamy zákony, kde jsou příčiny toho, proč se něco nedaří vymáhat, nebo se to vůbec nedodržuje. Takže teďka už mnohem víc víme, jak ty věci jsou, jak by se třeba daly řešit, a na spoustu z nich máme třeba už různá koncepční řešení schválená, odpracovaná, ale čekáme na to, až rozhodne nějaký soud, že to třeba vůbec udělat můžeme.

Nebo když se nějaký podnikatel, který tady má před orlojem zabetonovanou restaurační zahrádku do země,v podstatě v podobě trvalé stavby, soudně brání tomu, že dostal výpověď z nájmu, kvůli tomu, že to není tak úplně restaurační zahrádka, ale samostatná stavba, tak se ten soud vleče roky. To prostě není nic, co se rozhodne během dvou měsíců, i když už je ze strany města třeba v tomhletom všechno odpracováno.

Pokud bych se měla vrátit k tomu, jestli to vnímám jako úspěch, neúspěch, prohru, atd., tak to vnímám jako částečný úspěch, spoustu věcí se povedlo, ale na to, aby se skutečně něco změnilo, by bylo potřeba výrazně víc času, než jsem na to zatím měla, nebo než jsme zatím tady na magistrátu měli. Taky si myslím, že by bylo potřeba obecně proměnit systém veřejné správy v ČR, protože jak je nastavený teď, bude vždycky i na poměrně banální úkony požírat neuvěřitelný množství energie.

Takže se tady budou lidi strašně namáhat na tom, aby se pár věcí zlepšilo, a ony se třeba časem, za pět let toho procesu i jako zlepší, ale bylo to pět let strašný dřiny, úplně neadekvátní tomu, že nakonec z Prahy 2 zmizí pár reklamních plachet, nebo pár trdelníků, který tady byly vyřezaný z nějaký plastový trubky a připevněný na fasádu barokního domu.

Co by se tedy mělo v ČR podle tebe změnit?

Když jsem přišla na magistrát, tak jsem si myslela, že spoustu problémů, který tohle město má, je prostě daný tím, že se tady špatně rozhoduje. A že stačí, aby sem přišli jiní lidi, kteří budou rozhodovat líp, o lepších věcech, a všechno bude mnohem krásnější.

Tak to se rozhodně nepotvrdilo.

Můžu třeba vzít za příklad tady Mariánský náměstí. My sedíme zrovna na Nový radnici a plánuje se rekonstrukce toho plácku tady před radnicí. Je to malý náměstíčko a já jsem si představovala, že když jsou někde zvolený nějaký zastupitelé, jako zástupci lidu, za tu obec, v tom zastupitelstvu, že můžou pak rozhodovat třeba o tom, jak to náměstí má vypadat.

Což jsem se teda zmýlila.

Ve výsledku totiž v Praze nebo ve městech vůbec nerozhodují zastupitelé. Ani členové rady hlavního města Prahy, to znamená ti, kdo mají Praze jako vládnout. Analogie vlády by byla rada hlavního města, analogie poslanecký sněmovny zastupitelstvo.

Tak to tady není.

Tady mají politici vliv třeba na patnáct procent rozhodnutí, který se odehrávají. A naprostá většina těch rozhodnutí, naprostá většina toho, co určuje, jak to město vypadá, vůbec není záležitostí volených zástupců, ale systému.

Je to strašně těžko uchopitelný, ale hrozně moc rozhodnutí se děje prostě na základě takovýho samopohybu. Protože už někdy jednou v minulosti někdo v analogický situaci rozhodl takhle, takže se ustanovila rozhodovací praxe, úředník musí rozhodnout takhle, nebo by byl soud.

Naprostá většina magistrátu a zaměstnanců magistrátu vlastně nejsou zaměstnanci města, což je úplně absurdní.

Je to taková česká specialita, my tady máme něco, co se jmenuje Systém státní správy v přenesené působnosti, což znamená, že naprostá většina úředníků který pracujou na radnici nebo na magistrátu vlastně nejsou samospráva. Nejsou to úředníci, ke kterým může přijít volený zástupce a říct "na zastupitelstvu se odhlasovalo tohle a tohle, takže věci budou takhle a takhle."

Naopak, největší část těch úředníků vlastně nesmí ty politiky poslouchat, protože jsou státní úředníci, který jsou jenom placený z městskýho rozpočtu, a seděj' v budově radnice, ale jsou takzvaná státní správa v přenesené působnosti. To znamená, že odbor dopravy na magistrátu - to je státní správa, to nezaúkolujete. Odbor památkové péče - to je státní správa, odbor živnostenský - to je státní správa. Nebo tam je to mix - některý odbory jsou mix státní správy a samosprávy.

Je to absurdita, která vznikla specificky v Český republice, a myslím si, že to představuje takovou generační zkušenost všech lidí v mým věku, který šli pracovat pro samosprávu - že s velkým zhrozením zjistili, že toho vlastně udělají strašně málo, protože systém rozhodování je tak strašně složitý a rozdělený naprosto nepřehledným způsobem mezi stát a samosprávu, že ta samospráva skoro nic nemůže.

Trochu doufám, že až my, co teď ve svejch pozdních dvaceti letech, nebo jako čerství třicátníci, tu pracujeme, třeba jednou budeme v nějakých dalších funkcích, si všichni poneseme tuhletu zkušenost, že systém státní správy v přenesené působnosti je nesmírně problematická věc. Že je to potřeba úplně celé nějak zreformovat a vymyslet znova. Pořádně rozdělit kompetence toho, co má rozhodovat stát a co má rozhodovat město. Že se třeba jednou udělá nějaká velká změna v organizaci státní správy a veřejné správy obecně a tohleto se nějak vyřeší. Skoro ve všech zemích na světě je to vyřešený. Jenom u nás tu máme takovýhle mix, který je naprosto nepřehledný a absurdní. Myslím, že tohle je to, co je zapotřebí v české veřejné správě nebo v českém státu změnit, aby mohl nějak základně líp fungovat.

Protože v tuhle chvíli jsme v situaci, kdy o tom, jaká bude dlažba na Mariánským náměstí nerozhodujou lidi, který tady sedí v té radnici, a všichni si myslí, že by o tom měli rozhodovat. O tom jestli tam bude strom, se taky nerozhoduje tady. To se všechno řeší na ministerstvu, kde to přistane na stole někomu, komu je to vlastně trochu jedno. Pro ministerstvo je to strašný mikromanagement, zatímco pro město by to byla hrozně důležitá věc k řešení, kterou ale řešit nemůže. Protože ty rozhodnutí a povolení vydávají orgány státní správy v přenesené působnosti, a ne město jako takové.

A to je strašně zásadní faktor v tom, proč věci v Praze trvají tak strašně dlouho, proč se tady veřejná budova staví klidně pět až deset let, namísto toho, aby byla hotová dva, tři roky od rozhodnutí, a proč se tady tolik lidí tak vyčerpává na věcech, které jsou jinak v podstatě banální k vyřešení.