30 let AG - absolventka Annamária d'Almeida

Téma: 

 

Jak by ses na začátek představila?

Jmenuju se Annamária Kulhánková, uměleckým jménem d'Almeida To je mé příjmení za svobodna, takže s tímto jménem jsem studovala na Arcibiskupském gymnáziu v letech 2002 až 2010.

Jsem matka a zpěvačka.

Jak to bylo s hudbou v tvém životě a během studia na AG?

K hudbě jsem tíhla už od malička, můj vztah k ní se na AG jen prohloubil.

Tím, že jsem navštěvovala Sbor a Orchestr AG, jsem se seznámila se spoustou dalších lidí. Za "normálních" okolností, kdybych běžně studovala bez nějakých dalších aktivit, myslím, že bych v oktávě už sekundány neznala. Ale díky Sboru jsem měla pocit, že znám všechny ve škole.

Dnes pak přes sociální sítě, a nejenom přes ně, i v běžným životě, potkávám sboristy, vlastně teď už i absolventy AG, a dost mě těší, že vím, o koho jde a že máme společný nějaký vzpomínky.

Co obnáší práce zpěvačky?

Být zpěvačkou je super.

Baví mě to. A skvělý na tom je, že vlastně člověk dělá to, co má rád a zároveň se tím může živit, alespoň v mým případě.

Taky se to dobře kloubí i s nějakým dalším životem, případně i další prací. Trošku vypočítavě jsem uvažovala a představovala si, když jsem šla studovat učitelství, že si to vždycky odučím, a večer půjdu zpívat. Zatím jsem si to ale nemohla vyzkoušet, takže nevím, jestli to je v praxi proveditelná záležitost.

Každopádně jde zpívání docela dobře sladit s mateřstvím - což při třech dětech, myslím, už můžu říct.

Asi kdybych pracovala jako právnička, tak si s sebou na soud nevezmu dceru, ale když mám někde koncert venku, tak nemám problém si zavázat dítě do šátku a trsat i s ním.

Takže moje nejstarší dcera se už vždycky těší, že jdeme na koncert, už se vždycky chce krásně oblíknout, a tak to mají moje děti úplně jinak v tom životě propojený, tu hudbu, než jsem měla já.

U mě tam byla taková jakoby zástěna mezi mnou a zpíváním, že jsem neměla hudbu v rodině, že by rodiče byli hudebníci, nebo tak. Moje děti to už tedy zažívají trošku z jiný stránky.

Změnilo se něco v tvojí hudební kariéře po soutěži The Voice Česko Slovensko?

V roce 2019 jsem se zúčastnila soutěže The Voice Česko Slovensko, kterou jsem za záhadných okolností vyhrála.

Jestli pozoruju nějaký změny oproti tomu, jako to bylo předtím v mé hudební kariéře, to si úplně nejsem jistá.

Jedna zásadní změna je, že mám svého vlastního manažera. Musela jsem si ho teda sama najít, po soutěži, protože jsem si tak jako naivně myslela, že nějak všechno přijde s tím. Že se teď na mě vrhne nějaký tým, který se o mě postará, a já už nebudu muset nic řešit, protože spadám do kategorie "zpěvačka - interpretka." To znamená, že nejsem "zpěvačka - autorka," co všechno dělá sama, produkuje si hudbu, píše texty, organizuje si turné.

Já to mám víc o tom, že potkávám... že mi do života přichází ti správní lidé, jejichž písničky zpívám a potom s tím vystupuju.

Takže možná jediné, co se po soutěži změnilo, je, že se snažím se víc zaměřit na nějakou, v uvozovkách, autorskou tvorbu, respektive začít zpívat sama za sebe, protože jsem vždycky byla součástí nějakých hudebních uskupení. Ještě teda stále jsem, což vlastně nehodlám měnit, protože je to vždycky skvělá parta lidí, se kterou zpívám a nerada bych je opouštěla.

Ale je to trošku komplikovaný, skloubit tu sólovou dráhu s tím být jakoby kapelní zpěvačkou

- je to náročnější, než kombinovat zpěv s mateřstvím!

Četl jsem od tebe kdysi takový povzdech nad tím, že bys chtěla, aby česká pop-music byla taky něco jiného, než jen klučičí kytarovky. O co přesně jde?

Moje bakalářská práce na studiu češtiny měla téma "Texty českých populárních písní." Konkrétně byla zaměřena na tvorbu Ondřeje Ládka alias Xindla X. A tam vlastně to bylo docela zajímavý sledovat, jak ta česká pop-music funguje. Velmi důkladně jsem si prohlížela žebříčky hitparád z roku 2015, což byl rok, kdy jsem svojí bakalářskou práci začala psát, respektive kdy jsem si vybírala téma. A zjistila jsem, že většinu prvních míst pokrývají texty Ondřeje Hládka, buď jako Xindla X, nebo jako autora písní kapely Slza.

Což bylo pro mě docela překvapivý, protože si myslím, že ta práce s textem je tam výrazně odlišná. Zatímco Xindl X ve svých textech víc je takový jako... nápaditější, řekněme, tak v tý tvorbě pro populární kapelu se zástupy fanynek, má ty texty takové... jako bych to řekla, no.

Takzvaně na jedno brdo.

Můžu-li to takhle veřejně říct.

A přijde mi, že česká pop-music má poslední dobou tuhle tendenci; vybrat jeden formát, který funguje, a toho se držet - zuby nehty!

A to jsou právě ty klučičí kytarovky, o kterých jsem kdysi mluvila. To jsem se setkala s panem uměleckým ředitelem (nebo obchodním?) Universal Česká republika. Bylo to po soutěži a já právě myslela, že TEĎ se o mně někdo postará. Tam jsem pochopila, že žiju v paralelním vesmíru, někde jako v šedesátých letech v USA, a představuju si, že mě jako objeví Motown records, a začnu zpívat s nějakou skvělou kapelou, a budu jako Diana Ross.

Tak to úplně nevyšlo.

Případně - možná to ještě vyjde, ale každopádně to bude moje nějaká cesta, těžko vydobytá. Obávám se, že nejsem úplně ten základní obchodní artikl, který teď nabízí hudební stanice a programy.

Prostě nejsem parta kluků s kytarama!

Pravděpodobně často dostáváš otázky na svůj cizokrajný původ. Musí to být docela únavné. Je něco, co bys k tomu sama chtěla říct, na co se třeba moc lidí neptá?

Vtipné je, že většina lidí se snaží dopátrat toho "zjevnějšího" původu - to znamená Benin a můj tatínek, ale vlastně to, co mě, myslím, formuje víc, je to moje kulturní dědictví slovenské.

Což asi by mělo být vidět, až nastane nějaká moje vlastní hudební tvorba. Ráda bych pak zpívala slovensky. Už mám i textařku, snad to jednou klapne, protože mám hodně vytíženou textařku,

ale ta slovenština je vlastně asi mému srdci bližší, musím říct, přesto, že mám vystudovanou češtinu.

Slovenština je taková měkčí, taková srdnatější a i pro tu hudbu, pro zpěv, je, myslím, tvárnější,

minimálně v žánrech, které jsou mému srdci blízké.

Co pro tebe znamená hudba?

(dlouho mlčí)

Asi to přeskočíme! 

Já na tu otázku neumím odpovědět.

Protože já to asi nemám úplně typicky, že bych tomu jako všechno podřizovala, a prostě to absolutně zbožňovala a "Bez hudby nežiju!"

A spousta hudebníků to tak má, asi těch úspěšnějších, ale pro mě je na prvním místě rodina.

Hudba mě baví, ale není úplně na špičce, a nechci to nikomu říkat.

(směje se)

Ale kdyžtak to tam můžeš dát.

Galerie: 
Obrázek k článku 30 let AG - absolventka Annamária d'Almeida