Anežka Rusevová studovala na AG v letech 1998 až 2006, absolvovala DAMU a živí se jako herečka.

Co bys řekla, že sis odnesla ze studia na AG?

Já třeba jsem hrozně ráda za výuku jazyků. Kdybych byla bejvala tušila... Rodiče mě dali do němčinářský sekce - na AG jsou angličtináři a němčináři, dvě skupiny. To proto, že tam byla výuka rozšířený němčiny, Sprachdiplom, zkouška na úrovni státnice, kterou jsme dělali společně s maturitou. Asi to tenkrát mojí mámě přišlo jako zajímavá možnost, takže jsem šla na němčinu, a to se ukázalo jako, kdo by to byl řekl, takový zvláštní přednasměrování mýho dalšího, teď už se dá říct celoživotního, snažení.

Tu němčinu jsem totiž měla tak dobrou, že jsem pak, když jsem na DAMu studovala herectví, jela skrz Erasmus na rok do Berlína na hereckou školu. Mimo to jsem jezdila na nějaký kurzy, s Goethe institutem, nějaký stipendia jsem dostala... A ten rok v Berlíně byl pro mě životní zážitek, kterej mě strašně zformoval, i co se týče nějakýho uměleckýho vyjádření, nebo obdivu k německýmu divadlu, a tak.

Takže tím, že jsem měla tak dobrou němčinu, díky profesorce Špačkové a profesoru Täumerovi, jsem si mohla zahrát v Německu v pár divadlech, občas točit s Němcema tady v Česku, mám v Německu agentku, neustále jezdím do Berlína, dokonce jsem začala i překládat nějaký divadelní hry z němčiny.

Takže ty jazykový znalosti jsem skutečně využila ze všech možnejch směrů a jsem za to hrozně ráda, že to bylo tak intenzivní. Tehdy bych nečekala, že to bude nakonec takhle důležitý pro můj život. Tak to je třeba jedna z důležitejch věcí, kterou vím že umím díky Arcibiskupskýmu gymnáziu.

A vůbec!

Já nejsem vyloženě... jsem z věřící rodiny, ale nikdy jsme nebyli tak úplně věřící, když to řeknu tak naivně. Třeba spousta jinejch spolužáků byla z hodně věřících rodin, já, vzhledem k tomu, že oba rodiče dělali umění, tak já jsem patřila spíš k těm světskejm.

Ne, to si dělám legraci.

Ale mám pocit, a jsem za to moc ráda, že ty lidi se na AG k sobě chovají hrozně hezky. A i tohle nasměrování pro mě bylo nějak zajímavý.

Já jsem ze začátku z toho byla taková i možná trochu nervózní. Třeba ty mše nikdy nebyly povinný, ale chodila jsem na ně, protože jsem měla, v prvních letech hlavně, pocit, že nějak povinný jsou. Nešla jsem na ten gympl primárně proto, že to je katolická škola, ale vlastně mi to ukázalo tuhletu zajímavou cestu.

Jak to vypadalo po maturitě?

Vystudovala jsem DAMU a zjistila, že to není úplně tak růžový, jak jsem si to vysnila, protože nás herců je moc a nepodařilo se mi po škole získat nějaký stálý angažmá, ani žádnou úplně pravidelnou hereckou práci, krom nějakejch nárazovejch věcí.

Takže to bylo takový těžší období. Furt jsem se okolo divadla motala, ale nestála jsem úplně na jevišti. Pracovala jsem na informacích Národního divadla, jako asistentka kostýmní výtvarnice, asistentka režie v Opeře Národního divadla, dělala jsem nějaký produkční práce, a pak jsem asi čtyři roky vařila kafe na Václaváku v Costa Coffee.

Ale to už jsem vedle toho začala i trošku hrát. Respektive - já jsem celou dobu měla nějaký divadelní projekty, ale vždycky jsem potřebovala nějakou práci vedle, aby mě to dokázalo uživit.

Během tý doby jsem dělala tři projekty v Norimberku v takovým malým divadle, což bylo díky mejm kontaktům z toho berlínskýho pobytu, hostovala jsem v Pardubickým divadle, občas jsem něco malýho natočila.

První takovej větší seriál byla Kriminálka Anděl, potom seriál Atentát, pak jsem dostala roli v seriálu Vinaři, pro televizi Prima, a od tý doby, to byl rok 2016, začaly přicházet takový lepší léta.

Mohla jsem dát výpověď v Costa Coffee, a začít se naplno věnovat herecký práci.

Takže jsem začala točit nějaký seriály trošku pravidelnějc. Po Vinařích to bylo Ohnivý kuře, a pak jsem se dostala do nekonečného seriálu Ulice, kterej točím dodnes, což už je šestým rokem.

Mezitím jsem dostala stálé angažmá v Městským divadle na Kladně, což bylo fajn, protože jsem si mohla zahrát strašně hezký velký divadelní role, třeba Beatrice v Shakespearově Mnoho povyku pro nic, hrála jsem Štěpku Kiliánovou v Petrolejových lampách, Tonku v Romanci pro křídlovku, a spoustu dalších menších rolí.

S kladenským divadlem spolupracuju doteď. Dala jsem tam před třemi lety výpověď, to byly trošku politický důvody. Odvolali našeho ředitele, takže vlastně šlo o takovou protestní výpověď. Už jsem se tam nevrátila do stálýho angažmá, ale hostuju v představení Jak umřít na rock'n'roll.

A... já jsem dala tu výpověď, a přišla pandemie. Takže od 1. března 2020 jsem byla na volné noze, což jsem si vybrala výbornej timing, vzhledem k tomu, že jsem pak rok vlastně skoro nemohla nic dělat.

Momentálně hostuju ve Studiu DVA, v představení Tři grácie z umakartu, po boku Zlaty Adamovské a Evy Svobodové, což mám radost. Protože to je takovej hezkej pocit, že jsem se dostala do nějaký hlavní role v pražským divadle.

Takže pořád klepu, že to má takovou jako furt... nevím jestli vzestupnou, ale kontinuální tendenci, že jsem nějak schopná se uživit tímhletím zaměstnáním.

Samozřejmě můj velkej sen je nějaká filmová role, ale to se mi zatím trošku vyhejbá.

Už jsem pochopila, že tohle je typ povolání, kde člověk musí vytrvat a nepřestat věřit, nepřestat na sobě pracovat, i když je to někdy hodně náročný na psychiku, aby se z toho nezbláznil, když ten telefon nezvoní. To říkal vždycky můj tatínek, že herectví je čekání na telefon, a to je pravda.

Život herečky tedy není tak úplně přímočarý a jenom zábavný a zajímavý, jak si možná ledaskdo myslí.

Někdo by řekl, že jsem to měla jednodušší, když oba rodiče byli z branže, nebo lidi si to tak myslej'.

Já bych řekla, že je to mnohdy těžší.

Protože člověk to jde dělat s nějakým vědomím z tý rodiny, jak to vypadá. Oba moji rodiče to tak měli; přesně tohleto čekání na telefon, doufání v nějaký projekty, zklamání, když nepřišly nebo se nepodařily, a tak.

Zároveň vás rodiče herci od tý dráhy zrazujou. Takový to klasický "Vystuduj něco pořádnýho, hlavně nebuď herečka, prosimtě, hlavně nebuď herečka." A zase vy to tak strašně chcete, bejt herečka, to je můj sen!

Takže člověk to jde dělat rovnou s nějakým vědomím, že se to nemusí podařit. Ale zároveň zase doufá, že se to podaří. A pak třeba zjistí, že tu práci hned nedostane - to byly ty moje první léta po vystudování DAMU.

A teď si musí projít takovým tím vyrovnáváním se s tím: proč jsem ji nedostala? Jsem špatná? Jsem horší, než moji spolužáci, který ji dostali?

Moje máma často říkala "Měla jsem ti nějak líp pomoct, ale já to neumím," a já zase "Ne! Já si to musím vybojovat všechno sama," pak zas nějakej zlej jazyk řekne "Stejně ses tam dostala z protekce, když tvůj táta byl herec!"

Což prostě není pravda a každej kdo to trošku zná, to ví. Zažila jsem potomky mnoha slavných herců, který prostě na DAMU neudělali přijímačky a nevzali je. Myslím, že jsou to jedny z nejpřísnějších přijímacích zkoušek, jsou to tři kola a je to velikej zážitek, jima projít a na DAMU se dostat.

Takže bojovat s tímdlectím, to bylo pro mě taky hrozně zajímavý, nebo je to taky prostě takovej aspekt, na kterej nás ta škola možná nepřipraví, že to pak bude těžký.

Že prostě někdo má fakt štěstí, strašně velký štěstí, a hned jde točit hlavní roli a hned hraje, a sveze se po nějaký takovýdle vlně, a někdo to štěstí prostě nemá.

Nebo furt různý předsudky ohledně vzhledu. Nikdy jsem nebyla prototyp nějaký princezny, nebo Julie. A teď děláte třeba konkurz do divadla v Ostravě, těsně po DAMU, a volá vám uměleckej šéf toho divadla a řekne: "Anežko, vy jste prostě absolutní vítěz, vy jste byla jasně nejlepší." Vy už doufáte, že teď teda řekne "tak vám nabízíme angažmá," a on povídá: "Když já vám to angažmá nabídnout nemůžu, vy nejste Julie. A my hledáme Julii."

To jsou někdy takový tvrdý momenty, na který vás nikdo nepřipraví. Člověk se s tím musí nějak popasovat.

Vždycky dospěju do nějakýho životního... furt je to nějaký takový jako... jak je to z tý matiky?

Sinusoida!

Prostě už má člověk pocit, že se někam dostane, máte pocit "už přece hraju pravidelně, tak teď se to musí rozjet, teď jsem natočil tenhle seriál, už si mě někdo musí přece všimnout!"

A ono zase prostě třeba nic.

Nedávno jsme se sešly s mojí spolužačkou z DAMU a točily jsme nějakej casting, navzájem, na stejnou roli, a Mája říkala: "Skončí tohle někdy?"

Ta neustálá nejistota, jestli vám někdo zavolá a tu roli vám dá…

Já jsem pochopila, že asi ne. Že to je prostě navždycky, patří to holt k tomu.

Někdo třeba natočí tři filmy a myslí si "tak, a teď to pojede." A on potom třeba rok nikdo nezavolá.

Jaké máš vzpomínky na AG?

Pamatuju si přijímačky. Rodiče chtěli, abych šla na nějakou "pořádnou" školu, protože oba byli umělci, táta byl herec a máma je choreografka, bývalá baletka, tak mě přihlásili na Arcibiskupské gymnázium.

Já jsem v tý době měla dětskou roli ve stavovským divadle v představení Cymbelín. Tam byla spousta statistů, protože režisér Ivan Rajmont chtěl udělat takovou scénu, že po válce tam na jevišti bude ležet asi padesát mrtvejch mužskejch těl.

A nevím přesně, jak se k tomu dostal, ale pan profesor Šilha, který na AG učil chemii, byl znám, že taky působil v Choreo Bohemice, takže měl blízký vztah k umění a k divadlu. On tenkrát naverboval celej ročník nebo dva maturantů, který šli dělat do Stavovskýho divadla ty mrtvoly na jeviště.

A já jsem tam měla tu dětskou roli a hrála jsem ducha matky hlavního hrdiny.

No, a přišla jsem k těm přijímačkám, byla jsem už v druhým kole, na Arcibiskupském gymnáziu, a měla jsem tam pana profesora Šilhu a ještě nějaký další dvě paní profesorky na pohovor. Ptali se mě, co bych chtěla dělat, až budu velká. Tak jsem řekla, že bych chtěla být herečkou. Oni jako že to je hezký a jestli jako se tomu nějak věnuju, jestli někde hraju.

Já že ano, že hraju ve Stavovským divadle v představení Cymbelín.

A oni se začali všichni strašně smát a já nechápala, co jsem řekla špatně.

Paní profesorka říká: "No, tady pan kolega taky!"’

On se ptal: "Co tam hrajete?"

"Ducha. A vy?"

"Já mrtvolu."

Tak takhle proběhly moje přijímačky na Arcibiskupské gymnázium.

První léta po maturitě jsme se s bejvalejma spolužákama tolik nepotkávali, to se všichni tak jako rozprchnou do světa a chtějí asi jít nějakou novou cestou. První dva, tři roky bylo trochu ticho a pak najednou přišla taková ta vlna: "Pojďme, uděláme sraz!" Není nás vždycky plnej počet. Já třeba můžu vždycky, protože zatím nemám děti a nemám rodinu, ovšem ty, kdo mají tři, čtyři, pět dětí, to mají trošku horší s večerníma srazama, ale vlastně se scházíme docela v hojným počtu a relativně pravidelně. Máme takový dva spolužáky, který to pravidelně organizujou a mám pocit, že každej rok se jednou sejdeme, už takovejch deset let.

Byť se třeba s těma lidma nepotkávám na nějaký denní úrovni, krom asi dvou kamarádek, který mi zůstaly opravdu jako kamarádky letitý, tak nějaká vazba na ty lidí je stejně prostě hrozně silná. Když si to člověk vezme, od jedenácti do těch osmnácti, devatenácti let, osum let, to je strašně dlouhá doba, kdy se člověk nejvíc nějak vyvíjí a roste a dospívá. Tak je asi logický, že se tydle vazby nedají úplně zpřetrhat. A asi byly i dost hezky nastavený. Navazuju na tu slušnost nebo na to, že se ty lidi k sobě opravdu z velký většiny případů hezky chovali, takže to nějak todleto zůstalo hrozně silný. Jsem ráda, je to hezkej vztah.

Hrozně ráda taky vzpomínám na naši třídní. Vlastně na obě, ale samozřejmě trochu užší vztah jsme měli s paní profesorkou Ivanou Hajičovou, která nás měla od kvarty do oktávy. Bylo to s ní fajn. Myslím, že jsme byli její první třída, kterou měla jako třídní, takže jsme měli takovej hezkej, rodinnej vztah. Taková maminka naše. Dlouho jsem ji neviděla, tak jí teď pozdravuju!