Martin Červený studoval na AG v letech 1995 až 1999. V současnosti působí jako ředitel Správy pražských hřbitovů.

Jaké máte vzpomínky na AG?

O jedné vzpomínce mluvil Honza Havlík, to byl můj spolužák. Ty vzpomínky které mi zůstaly jsou vlastně všechny v podobném duchu.

Vzpomínám si třeba na to, jak jsme s kamarádem snědli koláč, který měl pan profesor Šilha přichystaný pro nějakou zahraniční delegaci.

My jsme šli po chodbě, viděli jsme prázdnou učebnu, ve které bylo nachystáno pohoštění, velice pěkně naaranžované. A když jsme nakoukli pod jednu utěrku, tak v pekáči byl krásný koláč, voňavý, čokoládový, tak jsme si s kamarádem řekli, že kousíček ochutnáme, a velice decentně jsme ukrojili takhle po straně toho plechu. Ten koláč byl tak dobrý, že jsme ukrajovali stále dál a dál ze všech stran. Koláč se zmenšoval, až jsme si v jednu chvíli řekli, že to už nemá smysl, že toho koláče už je tam tak málo, a prostě jsme ho snědli, sprášili jsme ho. Zůstala tam po nás strašlivá galiba, kterou jsme zase pečlivě zakryli tou utěrkou, a pak jsme se ještě dlouho smáli při představě, jak se tvářil pan profesor, když pozval delegaci a utěrku odkryl. Byli jsme uličníci.

Jak byste řekl, že vás AG ovlivnilo?

Já myslím, že mělo největší hodnotu v tom, že vedlo k nějakému respektu a toleranci. Ne všichni v našem ročníku, v naší třídě, byli věřící, a byť to vlastně primárně byla komunita věřících lidí, tak to byla komunita otevřená, která se učila fungovat i s těmi, kteří třeba měli jiný názor nebo jinou víru.

A obecně si myslím, ač nemám srovnání, že pokud je škola založená na křesťanských principech, tak je to přece jenom hodnotově orientované vzdělávání. Takže si myslím, že je to jak kvalitní škola, tak že tohle je ta přidaná hodnota.

A pro další životní dráhu mě určitě AG vybavilo poctivým fundamentem všeobecného rozhledu a humanitního vzdělání, protože v tomhle ta škola byla, myslím, opravdu lepší než je běžné.

Kam vedly vaše kroky po dokončení gymnázia?

Po maturitě jsem studoval Pedagogickou fakultu, kde jsem vystřídal několik oborů, abych nakonec ukončil s Učitelstvím pro první stupeň. Nicméně tomu jsem se nikdy nevěnoval. Po vysoké škole jsem pracoval v neziskové organizaci, která se jmenovala Ano pro Evropu, a zaměřovala se na evropské hodnoty, osvětu a podobně.

A potom už jsem šel na hřbitovy, kde jsem posléze asi čtyři roky dělal ředitele.

Pak jsem další čtyři roky pracoval na IPRu, což je koncepční pracoviště taky zřízené hlavním městem Prahou, které se věnuje městu po všech jeho stránkách, ať je to urbanismus, architektura, rozvoj, životní prostředí, sociologie, ekonomika, a podobně.

V loňském roce v březnu jsem se vrátil zpět na hřbitovy, už trošku do jiných vod, protože se Správa pražských hřbitovů sloučila s Pohřebním ústavem hl. m. Prahy. Takže teď má nejenom hřbitovy, ale i krematoria a pohřební službu jako takovou.

Co vaše práce obnáší?

Správa pražských hřbitovů má pod sebou 33 hřbitovů, což je zhruba polovina všech pražských hřbitovů, ale jsou to ty největší a nejdůležitější a nejkrásnější. Má také dvě krematoria, strašnické a motolské, a Pohřební ústav, který vykonává všechny činnosti spojené s pohřbíváním. Máme asi 270 zaměstnanců.

Moje práce spočívá hodně v té úřednické poloze, to znamená v administrativě, v jednání s úřady, ve vyplňování tabulek, řešení rozpočtů a podobně. To mě baví o něco míň.

Pak je to role provozu, kdy musíme zajistit, aby třeba nebyla narušena činnost krematorií. Takže teď řešíme v souvislosti s válkou na Ukrajině situaci, kdy se může stát, že nebude plyn, a abychom byli schopni i nadále zajišťovat naše služby.

A pak je to část, která je asi nejzajímavější, to je ta rozvojová nebo koncepční. Tenhle obor je hodně, řekněme, konzervativní, rigidní, příliš se neproměnuje a nereaguje na potřeby a na zájem veřejnosti. A já cítím jako svou úlohu, jako šéf jednoho z největších subjektů v tomto oboru u nás, iniciovat změnu a nabízet nějaké inovativní služby a vlastně celý ten koncept pohřebnictví přizpůsobovat současným potřebám.

Mezi těmi zajímavějšími projekty kterým se teď věnujeme, bych jmenoval třeba urbanisticko-architektonickou soutěž, kterou teď pořádáme, na proměnu Ďáblického hřbitova. Tam je část, které se říká Čestné pohřebiště obětí totalit. To jsou ty šachtové hroby, kam se pohřbívaly během války a potom i za komunismu oběti těchto dvou režimů, a tohle místo by mělo projít nějakou proměnou. Mělo by se stát pravdivým místem, kde se člověk, který tam přijde, dozví, kde se nachází, protože to místo hodně vypovídá o naší historii, ať už v tom dobrém, nebo třeba i o těch temnějších místech, a mělo by to dostat nějakou pietní úpravu, důstojnější než teď.

A podobně teď jsme třeba dostali do správy starý Bubenečský hřbitov Na Skalce, který je vlastně už dávno zrušený a nepoužívaný, tak hledáme nějaké využití, aby ten prostor, který má určitou historickou cenu a hlavně má velké fluidum nebo atmosféru, došel k nějaké konverzi, aby dál fungoval, aby dál sloužil, ale zároveň aby nebyla porušena tahle cenná stránka, kterou má.

Podoba pohřebnictví se mění, vy usilujete o modernější řešení a koncepty. Chce dnešní člověk od pohřbu nebo od návštěvy hřbitova v podstatě věci něco jiného, než před sto či pěti sty lety, nebo se mění vnější zvyklosti, avšak podstata zůstává?

Myslím si, že ten obor se mění v průběhu historie poměrně zásadně. Kdybychom se dnes podívali do středověku, tak hřbitovy, smrt, všechno bylo vnímáno úplně jiným pohledem, než je tomu dnes.

Ve dvacátém století došlo k řadě podstatných změn včetně třeba nástupu kremace, která má u nás v tuhle chvíli naprosto drtivý dopad na pohřebnictví. V Praze zhruba 96 procent pohřbů odehraje žehem, takže hřbitovy vlastně svým způsobem ztrácí trošku význam. Lidé už je moc nepotřebují - urnu s popelem si mohou nechat doma, nebo ji třeba rozsypat někde v přírodě.

Samozřejmě těch milníků tam byla celá řada, ono se to vlastně datuje už od osvícenství, kdy se ke smrti a ke hřbitovům začalo přistupovat trochu jinak, pragmatičtěji. Byl tam velký nástup hygienického pohledu na smrt.

Myslím si, že po pádu komunismu u nás postupně zase nastává takové hledání těch původních kořenů, smyslu těch pohřebních rituálů. Protože v historii to bylo hodně svázáno s náboženstvím, většina těch obřadů se odehrávala v kostele nebo minimálně za přítomnosti kněze, a ty rituály měly nějakou náplň. Nebylo to jenom divadlo nebo nějaké vyprázdněné úkony.

A během socialismu se stavěla krematoria, která trochu imitovala kostel - taky je tam trochu něco jako oltář, je tam něco jako kazatelna, něco jako kůr, bývají tam třeba varhany, lidé tam sedí jako v kostele, poslouchají toho - ne kněze, ale zpravidla najatého řečníka, a vlastně ty rituály tímhle ztratily smysl, nebo se staly trochu falešnými.

A teď pozorujeme, že část lidí s tímhle není spokojená, tyhle obřady odmítají a pohřební služby potom naříkají, že je to v české povaze, že šetří na svých mrtvých, že nemají úctu a nemají vděčnost a podobně. Ono je to ale často o tom, že lidé si ty rituály rozloučení potom odehrají mimo pohřební službu, že si vyzvednou urnu a to setkání s rodinou nebo přáteli pak probíhá někde jinde. Myslím si, že tady je vlastně velký dluh na straně poskytovatelů těch služeb.

A proto se i vracím k tomu, že vnímám jako svoji úlohu nabídnout služby takového charakteru a takové úrovně, aby i pro tyto lidi byly zajímavé.

Je pohřeb služba pro zemřelého, nebo pro pozůstalé?

Pohřeb je primárně služba pro pozůstalé, protože má svým způsobem i terapeutický efekt pro ty lidi, kteří utrpěli nějakou ztrátu. Pokud opominou to rozloučení a truchlení, tak si často v sobě nesou nějaké následky po dlouhý čas, nebo celý život. Ale samozřejmě smyslem toho obřadu je vzdát hold a rozloučit se s tím zesnulým.

Nemyslím si, že je nutně potřeba aby se v tom ten kdo třeba ví, že ho to čeká, nebo kdokoli živý, angažoval, aby si to zařizoval. Byť existují služby jako předplacený pohřeb, a můžete si u nějaké agentury domluvit, co za 10, 15, 20 let s vaším tělem udělají, jaký bude obřad, kde bude, dá se to předplatit, ale to je, myslím si, zbytečné.

Řekl bych, že je užitečné a dobré když o tom lidé se svými příbuznými, třeba se svými dětmi, mluví. Je to téma, o kterém často mluvit odmítají, protože jim přijde morbidní, nechtějí třeba obtěžovat ty svoje potomky, a často i ti se svými prarodiči nebo rodiči o tom mluvit nechtějí. Většinou to utnou slovy: "Babičko, na tohle máte ještě spoustu času, co to povídáte."

Ale potom, když to přijde, tak je to vlastně škoda.

A i pro toho člověka, který je starý nebo nemocný, je útěšné vědět, že jeho přání bude splněno, a on o tom mluvit často chce.

Takže si myslím, že tohle je dobré; když někdo má potřebu tuhle věc řešit, tak mu ten prostor nechat.

Jak se pracuje s hřbitovem jako prostředím, které má mít nějakou estetickou kvalitu, když se v něm mísí třeba i několik století architektury a v posledních letech i různé etnické a náboženské či filosofické tradice? Jak to vše udržet v souladu a otevřené změnám?

Praha v loňském roce vydala Manuál hřbitovů, který je pluginem Manuálu veřejných prostranství. Ten hledá balanc mezi svobodou jednotlivce a zájmem celku, to znamená třeba estetikou toho hřbitova.Takže do nějaké míry se omezovat musí, ale vždycky je nutné hledat tu proporci, kdy to už je třeba nějaká zbytečná šikana, a kdy je to ještě v zájmu toho hřbitova.

Ale naše hřbitovy, ty pražské, během uplynulých padesáti, šedesáti let strašně utrpěly, protože tím, jak téma smrti bylo vytlačováno někam na okraj, se přestalo třeba dbát na to, jak vypadají náhrobky. V minulosti bylo často zvykem si pozvat sochaře nebo architekta, nebo minimálně nějakého skvělého řemeslníka, kamenosochaře, který udělal hezký návrh, hezkou realizaci.

A v dnešní době je to hodně o věcech, které se sem vozí prefabrikované, většinou z Číny. Hřbitovy pak ztrácejí tu estetickou kvalitu a bývá narušen i jejich urbanismus. Nyní je totiž zájem hlavně o urnové hroby, a to pak znamená, že se třeba ty původní krásné secesní hrobky ruší, a na místě jedné hrobky vznikne osm urnových hrobů, což je docela invazivní zásah.

Takže tento manuál nastavil určitá pravidla.

A ještě je potom důležité rozlišovat různé hřbitovy, protože Olšany jsou něco úplně jiného, než hřbitůvek v Záběhlicích, nebo třeba Vyšehradský hřbitov je úplně unikátní, takže ke každému se musí přistupovat jinak. Je to zase trochu paralela s tím městem, kde každá čtvrť je jiná a každá snese něco jiného, každá vyžaduje něco jiného, a proto potom město zadává třeba koncepční studie nebo nějaké analýzy pro jednotlivá území. A i na těch hřbitovech by každý hřbitov měl mít svojí studii, která řeší prostředí toho konkrétního hřbitova a nastavuje nějaké mantinely.

Jak byste řekl, že se do vaší kariéry promítlo studium na AG?

Já musím říct, že jsem se vlastně v průběhu svojí pracovní a předtím i studijní kariéry potkával velice často s absolventy AG, a s některými jsem i pracoval. Nevím, jestli mohu srovnávat, protože jsem absolvoval právě toto gymnázium a žádné jiné, ale myslím si, že tady funguje určitá větší loajalita mezi absolventy. Už to, že víte, že někdo další, byť jste ho třeba během studia neznal, je taky absolventem ágéčka, vám to už otevírá nějakou cestu.

Při setkávání s dalšími absolventy byl vždycky patrný pocit sounáležitosti. Což je fajn.

Změnila vás nějak práce ve vašem oboru?

Díky své práci se potkávám se smrtí a s těmito těžkými tématy prakticky denně a myslím si, že je to do určité míry pro živého člověka užitečné.

Aby získal nad svým životem a nad věcmi, které většina živých považuje za důležité, určitý nadhled.