O. Karel Mec, OMI

• Misionář Oblát Panny Marie Neposkvrněné
• misionář v Zimbabwe
• absolvent AG z let 1998-2006

Jaké máte vzpomínky na svá gymnaziální léta?

Vzpomínám hlavně na mnoho opravdu jedinečných kantorů, mnozí z nich byli výborní učitelé, jiní byli zase mimořádně vtipní a dokázali okořenit jinak jednotvárné dny studia. Spousta hlášek profesorů mi navždy zůstane v paměti, jako třeba „Plžíme se dál“ naší staré latinářky, která jistě pamatovala Ovidia i Vergilia ze svých mladých dnů, nebo třeba „Hrouda nejde, hrouda se valí!“ stejnojmenného profesora zeměpisu a biologie. 

Výborné vzpomínky mám taky na různé třídní výlety, exkurze, poznávací zájezd do Říma a podobně, kdy jsme se cítili svobodní a dělali studentské vylomeniny. Obdivuji kantory, že s námi měli trpělivost.

Co byste řekl, že jste si z AG především odnesl?

Těžko říci, co by dnes bylo jinak, kdybych studoval na jiné škole. Ale AG byla dobrá volba a jsem vděčný, že mě tam nakonec na odvolání přijali, když jsem při přijímacích zkouškách skončil těsně pod čarou. Získal jsem tam určitě studijní znalosti, ale i dobrá přátelství, a celkově jsem měl „Agéčko“ rád pro jeho rodinnější atmosféru a prostředí otevřené pro vyznávání křesťanské víry.

Kde jste studoval po maturitě?

Studoval jsem biologii na Přírodovědecké fakultě UK, chtěl jsem být zoologem. Dokončil jsem však jen bakaláře, než jsem odešel na cestu k řeholnímu životu a kněžství.

Byla nějaká osoba nebo osoby, které Vás výrazně ovlivnily v rozhodnutí pro kněžství a řeholní život?

Tak určitě to byl o. Vojtěch Eliáš, který mě (spíš podvědomě) inspiroval v prvních letech mého studia. Byl k nám velmi otevřený, přátelský a já jsem mu často dělal ministranta při ranních mších v oratoři. Učil nás přemýšlet o víře. Ve víře mě inspiroval i Ondřej Mrzílek, takže jsem jej později požádal, aby byl mým biřmovacím kmotrem.

Myslíte, že byste si svou životní dráhu zvolil, i pokud byste nestudoval na křesťanském gymnáziu?

Myslím, že ano, protože povolání přišlo od Boha, ne ze školy. On by si vždy našel způsob, jak mě povolat. Ale kdybych byl na jiné škole, startoval bych asi z jiné pozice.

Jak dlouho jako misionář můžete počítat s působením na stejném místě?

Tak tři až šest let, často i méně, ale jen zřídka déle.

Podle Wikipedie jsou více jak 80 procent Zimbabwanů křesťané (většinou protestanti). Oproti tomu v ČR je křesťanů 11.6 procenta. Nemělo by vlastně spíše Česko být cílem misií?

Mělo by být taky cílem misií, aniž bychom však přestali pracovat v Zimbabwe a jemu podobných částech světa. Víra i nevíra v Zimbabwe a v Česku jsou ve velmi rozdílných situacích. Přítomnost misionářské církve je však potřeba v obou zemích. 

Mimochodem, do Česka dnes míří stále více misionářů ze zemí Afriky a hlavně Asie, do kterých jsme v dávnější i nedávné minulosti investovali spoustu misionářského úsilí: třeba naši malou českou komunitu misionářů Oblátů brzy posílí dva spolubratři z Vietnamu, jeden ze Srí Lanky a jeden z Madagaskaru. Takže investice se vrací, jako se při dobré výchově dospělé děti postarají o své stárnoucí rodiče. Je to ovšem jen nedokonalé přirovnání: Církev v Česku je samozřejmě i mladá, není jen stará. 

Příchod misionářů ze zahraničí má i tu výhodu, že s sebou přináší katolicitu – univerzalitu Církve. Máloco mě děsí jako myšlenka uzavřené „čisté“ „národní Církve“.

Z čeho se skládá vaše práce - především pastorace, nebo především humanitární či rozvojová činnost?

V mém případě (pracuji v chudé venkovské oblasti s relativně krátkou historií přítomnosti Církve) je to hutná směs obojího. I tady u nás jsou obyvatelé už většinově křesťané. Pracuji tedy ve farní pastoraci, která má svá specifika, ale v základě je to totéž, co práce ve farnosti v Česku. Rozhodně to není o tom, že bych tu dennodenně obracel domorodce od jejich bůžků na pravou víru. Co je však zásadní je, že jednak rozvíjíme přítomnost Církve v této oblasti (založili jsme misii, rozvíjíme život víry naší farnosti, vyučujeme katechisty apod.), jednak přinášíme i rozvoj pro celou místní komunitu. 

Začínáme třeba tím, že si místní lidé mohou u nás v kanceláři okopírovat dokumenty, kvůli čemuž doposud museli cestovat do města. Časem by k misii měla přibýt i škola, internát a učňovské centrum. Naše „humanitární činnost“ není nijak rozsáhlá, nejsou tu u nás žádné uprchlické tábory, lidé jsou usedlí, mají svá políčka... Jen někdy se nevydaří úroda anebo někteří staří lidé žijí sami, některé rodiny jsou opravdu chudé, tak se je snažíme podporovat, aby nehladověli. Prací na rozvoji misie taky poskytujeme práci a plat místním lidem, což je velmi důležité. Nejlepší podpora místních je poskytnout spravedlivě placenou práci tátům rodin a mladým lidem.

Jak si představujete svůj život do budoucna, jakožto řeholník, podléhající příkazům? Jaký je v takovém povolání prostor na osobní ambice a plány?

Prostor na osobní ambice a plány je v řeholním životě v ideálním případě žádný. My jsme se plně zasvětili Bohu, složili jsme slib poslušnosti a své plány s námi nám Bůh potvrzuje skrze naše představené. Samozřejmě s nimi můžeme konzultovat svá přání, máme jim nabídnout své talenty, vzdělání atd., aby nás mohli nasadit na odpovídající místa. Ale o ambicích by to opravdu být nemělo. Ne v řeholním životě.

Já jsem si vždy snil o tom být misionářem mezi chudými, a Bůh můj sen aspoň na těchto pár let splnil. Kdyby mě za pár let poslali někam na studia, nebylo by mi to po chuti, ale šel bych, protože mám důvěru v Boží plány. Nečekejte mě však brzy na stálo v Česku. To je velmi nepravděpodobné. Plně patřím do naší jihoafrické řeholní provincie.

O Africe máme v Česku většinou jenom pár silně stereotypizujících představ (projevujících se už tím, že mluvíme často o Africe, jako kdyby šlo o jednu zemi či kulturu). Co byste vypíchl jako prvky života v Zimbabwe, kterých si v Česku lidé nejsou vědomi, překvapily by je, nebo jim dokonce seznámení se s nimi bylo prospěšné?

Ze života Zimbabwanů bych vypíchl třeba jejich radostnost. V tvrdých životních podmínkách, za mizerné finanční, politické a většinou i rodinné situace si stále uchovávají fascinující radost. Jsou také odolní, nezhroutí se zdaleka tak lehce jako my křehcí běloši. Mají velikou úctu k seniorům, což platí obecně pro většinu Afriky. Péče o seniory v rámci vlastní rodiny – to je něco, co bychom se od nich mohli učit. Ale má to i negativní stránku, a tou je gerontokracie v rodině i ve společnosti: v místních kulturách se předpokládá, že názor nějstarších je vždy správný, a jejich rozhodnutí se tedy nekriticky respektuje. Tato mentalita se promítá i v politice, kde mladí nemají prakticky žádnou šanci se uchytit ani pořádně změnit vládu či uspořádání společnosti k lepšímu. Více kritického myšlení by Zimbabwe určitě prospělo. 

Jinak, co člověka v tradiční zimbabwské kultuře překvapí jako první, je asi ten jejich zvláštní způsob tleskání rukama na pozdrav a jako poděkování. Dále třeba to, že ženy z tradičního (venkovského) prostředí před vámi padnou na kolena, když vám chtějí něco sdělit. Ale pomalu už je to odnaučuji :-D

V čem byste, na základě svých zkušeností ze Zimbabwe, změnil vzdělávání nebo výchovu v Česku?

Já bych to udělal naopak, změnil bych hlavně systém vzdělávání v Zimbabwe :-D Zrušil školné na státních školách, aby i chudé děti mohly do školy, zavedl důstojné platy učitelům z veřejných peněz, a předtím samozřejmě reformoval veřejné finance, zastavil korupci a nekontrolovaný tok veřejných peněz do kapes politiků a úředníků... Samozřejmě je to jen sen, ale bez toho se bídný stav místního školství k lepšímu asi nezmění.

Na základě svých zkušeností ze Zimbabwe, ale i z Německa či Itálie, kde jsem delší dobu žil, bych českému školství samozřejmě doporučil soustředit se na kompetence pro život v současné společnosti, cizí jazyky, kritické myšlení, tvořivost a sociální vnímavost, nikoliv na stále více zahlcující objem vědomostí z tradičních školních předmětů.

Jak vypadají vztahy mezi jednotlivými etniky a rasami Zimbabwe, jak se to projevuje na vaší práci?

Žádný větší problém mezi dvěma největšími etniky – Šony a Ndebely – dnes není. Společnost je promíchaná. Já působím mezi Šony, a tak umím jen jejich jazyk, ovšem velmi nedokonale. Mí domorodí spolubratři však většinou ovládají oba jazyky. Angličtina je dobře použitelná ve městech a mezi vzdělanými lidmi, ale spousta lidí na venkově ji prostě neovládá, a to včetně mládeže, která by ji měla umět ze školy.

Před čtyřmi lety padl režim Roberta Mugabeho. Je to moment, který se nějak výrazně dotýká běžného života, probíhá nějaký proces změn (v ekonomice, kultuře, participaci na vládnutí...)?

No, jak to tak běžně v Africe bývá, stalo se to, že starého diktátora pouze vystřídal nový. Ten nový už si dává větší pozor a pevněji ovládá svou politickou stranu. Byla to právě ona spolu s armádou, které se Mugabe přestal líbit. Lidé byli ze změny v roce 2017 nadšení a oslavovali v ulicích, ale brzy přišlo vystřízlivění. Nový prezident Mnangagwa sice od té doby zavedl mnoho změn a vypadalo to na uvolnění a zlepšení situace a svobodné volby, ale ukázalo se, že to byla jen iluze. Já sám si nemůžu dovolit vládu veřejně ani na sociálních sítích kritizovat, pokud tu chci zůstat a působit.

Jak vypadá běžný život vašich farníků, respektive lidí, mezi kterými se pohybujete? Čím se živí, čím se baví, jaká je jejich obvyklá životní dráha?

Lidé tady na venkově jsou chudí zemědělci, případně řemeslníci. Mají políčka s kukuřicí a zeleninou, slepice, stádečko koz a ti bohatší i pár krav a volský povoz, případně vlastní malý venkovský obchod. Děti musí chodit brzo ráno do školy, často mnoho kilometrů za každého počasí. Ale mají se vlastně dobře, když můžou jít do školy, ačkoliv se tam toho kvůli neustálým stávkám učitelů moc nenaučí. Velmi chudé rodiny nemají na zaplacení školného pro všechny děti. Děti, pokud nejsou ve škole, musí pást dobytek a chodit pro vodu. Mládež nemá šanci se tu uchytit, i když dodělají „střední školu“ (O- nebo A-levels), a tak téměř všichni odcházejí do měst, případně i emigrují do Jižní Afriky. Spousta bych jich teď chtěla pracovat v České republice :-D 

„Zábava“ se odehrává zejména kolem těch venkovských obchůdků, chlapi popíjí místní „pivo“, mládež člověk vidí už jen lelkovat se smartphony. Proto se jakožto misionáři zaměřujeme na mladé, připravujeme pro ně program, setkání, katecheze a snažíme se jim dodat naději i řád do života. Nezaměstnanost mladých lidí je tu ohromná, skoro 100%. Každý se snaží protlouct životem, jak jen to jde.

Jak ve svém životě vnímáte, nebo jste vnímal, zkušenost ze studia na AG?

Dost pozitivně. Ne všechno bylo na „Agéčku“ ideální, ale byl jsem tam rád. Jsem moc vděčný mnoha učitelům hlavně za angličtinu, ale i zeměpis, biologii (stále se hodí), španělštinu... a v neposlední řadě i za latinu, která mi dala skvělé základy do dalších jazyků.

Co byste řekl mladým lidem, kteří mají o misie zájem?

Jeďte do misií na zkušenou. Dneska máte ohromné možnosti, peníze na cestu můžete získat crowdfundingem a podobnými cestami a on-line můžete být skoro kdekoliv na světě. Mnoho organizací a třeba i misijních řeholních kongregací tu možnost nabízí a postarají se o vás. Nebudete litovat, i když vám to vezme třeba celý jeden rok života.

Co by AG jako instituce, nebo jeho studenti, mohli dělat pro obyvatele zemí, jako je Zimbabwe?

Zapojit se do projektů jako Adopce na dálku apod., které podporují konkrétní znevýhodněné děti, aby mohly chodit do školy. To má, myslím, velký smysl. Taky podporovat misionáře a jejich misie :-) A šířit povědomí o misiích a problémech zemí třetího světa a relativizovat tím malicherné problémy věčných nespokojenců.

rozhovor s Karlem Mecem vedl Jan Parolek

Další fotografie ze Zimbabwe od otce Karla