Jiří Cerman je lékařem na Neurologické klinice FN Motol, a jakožto vědec se zabývá výzkumem léčby Alzheimerovy choroby. V rozhovoru mluví o tom, co dělal na AG místo hodin češtiny a proč jeden jeho profesor nosil sukni, ale také přiblíží svůj pohled na to, co přetrvává z osobnosti člověka, postiženého neurodegenerativním onemocněním, nebo jak jeho vnímání života proměnila častá zkušenost smrti a utrpení.

Mohl byste se nám na začátek představit?

Jmenuju se Jirka Cerman, na AG jsem odmaturoval... myslím, že to bude tak čtrnáct let. Jsem ročník 1988.

Byly to krásný léta, asi možná můj nejlepší studentskej život.

Pak jsem šel studovat lékařskou fakultu tady v Motole a už za studií se začal motat okolo vědy. Pomáhal jsem na Anatomickým ústavu, pak jsem se dostal na Neurologickou kliniku, kde jsem vyšetřoval lidi v laboratoři, a tam jsem se vlastně poprvý dostal ke kognitivním poruchám, k Alzheimerově nemoci. Takže jsem tři roky pomáhal s nějakým výzkumem a hned po skončení studií jsem nastoupil sem, do FN Motol, na Neurologickou kliniku, kde jsem doteďka.

Co vám utkvělo v paměti ze studia na Arcibiskupském gymnáziu?

Takový moment, kdy jsem přišel na to, že i ti učitelé můžou bejt kamarádi. Potom to bylo na tý škole mnohem lepší.

Pamatuju si, že o přestávkách, a někdy i o hodinách češtiny, který jsem občas trošku zanedbával, jsem třeba chodil do kabinetu chemie vařit s panem profesorem Šilhou utopence nebo párky. Tak to je takovej hezkej střípek.

Potom vzpomínám třeba na velice přísného učitele němčiny, pana Täumera. Ten musel mít všecko německy přesný, byla to taková ta persona; nalinkovaný sešity, český zvonění neuznával, měl to nařízený podle mnichovskýho času, měl svojí třídnici, která byla jiná od třídnice ostatních předmětů...

No, a tady s tím člověkem jsme se jednou vsadili, on prohrál, a byl to takovej frajer, že pak celej den chodil po škole v sukni, protože prohrál sázku.

Takže to jsou takovýhle úsměvný historky. Moc rád na to vzpomínám.

Co byste řekl, že jste si z AG odnesl?

Já dělám přírodovědně zaměřenou práci, a proto jsem hrozně rád, že jsem chodil na ágéčko, který mi dalo všeobecný klasický vzdělání. Naučil jsem se nejen věci z biologie, z fyziky a z chemie, který se mi teďka hoděj', ale třeba i latinu. Tu se, myslím, spousta lidí, co chodí na medicínu, učilo až tam.

Pak rozhled z filosofie, z náboženství... myslím si, že je zkrátka skvělý, že mám díky AG takovejhle širokej kontext a nad věcma se možná můžu někdy zamyslet trochu jinak.

Čím se zabýváte ve své práci?

Takový asi nejdůležitější téma mý momentální práce je Alzheimerova nemoc. Máme tady na klinice jednak poradnu pro pacienty s touto nemocí, ale taky děláme výzkum metod, jak zachytit Alzheimerovu nemoc co nejdřív. Děláme spoustu zobrazovacích vyšetření, ale třeba i vyvíjíme aplikace, který by se daly použít na telefon. Zároveň testujeme i některý léky, který se dostanou v rámci klinických výzkumů.

Do budoucna bych chtěl bejt tady u toho, až budeme testovat, respektive nasazovat, biologickou léčbu na Alzheimerovu nemoc.

Co je biologická léčba?

Alzheimerova nemoc je neurodegenerativní onemocnění. Dochází při ní k úbytku neuronů, který postupně v řádu let vede ke ztrátě soběstačnosti, a pak už samozřejmě i k psychickejm a osobnostním změnám toho člověka.

Do teďka tu nemoc umíme léčit jenom symptomaticky, to znamená že umíme mírnit některý příznaky, ale neumíme ji nějak zásadně zpomalit, a už vůbec ne zastavit. Jsou léky, které se podávají při určitým zhoršení funkcí paměti, myšlení, a mají je za úkol na nějakou chvíli trošku posílit, naboostovat.

A biologická léčba má vlastně cílit na podstatu toho onemocnění, přímo na ty metabolický pochody, a má tu samou podstatu tý nemoci aspoň výrazně zpomalit. To je takovej cíl. Že bychom to dokázali zastavit, to asi ještě dlouhou dobu možný nebude.

Takže biologická léčba zasahuje přímo do procesu tý nemoci, většinou tím, že se třeba do těla dají nějaké protilátky, které tomu tělu pomůžou proti tý nemoci bojovat.

Zmiňujete osobnostní změny, způsobené Alzheimerovou nemocí. Když může nemoc změnit naši osobnost, co v nás jsme tedy doopravdy my, v čem spočívá ta jedinečná individualita každého z nás?

To je těžká otázka.

Myslím si, že věda na to neumí úplně odpovědět - nebo aspoň já z vědeckých poznatků odpověď neznám, takže to vnímám spíš jako filosofickou otázku.

Bohužel je to tak, že dělám obor, kde se často setkávám s tím, že nějaká nemoc, ať už je to cévní mozková příhoda, nebo nějaký neurodegenerativní onemocnění, nějakej typ demence, dokáže toho člověka úplně změnit. Někdy se opravdu stane, že rodiny referujou, že toho pacienta, toho svýho milovanýho člověka prostě už skoro vůbec nepoznávají, že už to není on.

A to mě vede taky k zamyšlení, co z tý individuality je vázaný na ten hardware, na ten mozek, a co z toho není. Co já si myslím, čemu věřím, co mi dává smysl, je, že až zemřeme, až tady nebudeme, tak se budeme muset velký části, nebo většiny, svý individuality vzdát. Že zkrátka musíme věřit v něco většího, v něco, co naší individualitu přesahuje.

Samozřejmě kromě naší osobnosti nás určitě definujou i naše vzpomínky, ale i ty se můžou během života ztrácet. Nevím, jestli se ztratí spolu s tím mozkem, kterej je rozbitej a už si je nedokáže najít tam, kde si je uložil, nebo se prostě zničí, a nebo třeba jestli na ně ten mozek jenom neumí dosáhnout.

Takže popravdě nevím, jestli nám zůstanou naše vzpomínky, nebo naše osobnost někde jinde.

Změnil se kvůli práci nějak váš pohled na život?

Já určitě vnímám, že se moje pohledy na život, na existenci, hodně proměnily od tý doby, co jsem skončil na AG. Ale je otázka, jestli to je prací, nebo tím, jak člověk pokračuje životem.

Já se v práci setkávám hodně se smrtí, s utrpením, je to něco, co je součástí, já to nemůžu někam odsunout. Takže mám tuhle zkušenost, asi narozdíl od spousty jiných lidí, který jsou pak překvapený, co to je, a jak se to děje.

Začal jsem si daleko víc vážit takovýho běžnýho, řeknu, "normálního" života. Ale to "normální" myslím dobře. Prostě jsem rád, když můžu bejt na chatě, navštívit svoje rodiče, mám tam zahradu, a jdu si posbírat nějaký ovoce, nebo když vidím, jak mi rostou chilli papričky...

Krása života a stvoření, tyhle každodenní radosti... začal jsem si jich vážit víc.