Když jsme se 5.9. sešli v osm hodin na pražském Masarykově nádraží, nikdo z nás moc neznal kraj, kam jsme se měli vydat. Okolí Slaného totiž není nikterak známou turistickou destinací, což ovšem neznamená, že by se tam nedaly najít zajímavosti stojící za návštěvu. A o tom nás pan profesor přesvědčil.

V 8:12 jsme se po složitém naskládání kol do vlaku vydali do stanice Kralupy nad Vltavou, kde se připojila další část výpravy. Po seznamovací chvilce u kralupského kostela Nanebevzetí Panny Marie a svatého Václava jsme se vydali podchodem pod železniční tratí směrem na Zeměchy, kde nás u tamějšího vzrostlého dubu potkal první, ale naštěstí také poslední defekt – píchlá duše. Po opravě jsme přes Neuměřice a Zvoleněves dojeli až ke skalnímu útvaru Podlešínská jehla – osm metrů vysoké skále tvořené prastarými pískovci z prvohor.

U skály se k výletu připojila skupina přispávačů, která vyrazila z Prahy později (vlakem do Podlešína). Nakonec nás tedy bylo 20. Byly vyhlášeny dvě odhadovky. První, jakou výraznou budovu uvidíme při pohledu na sever ze Slánské hory – byla to škola. A druhá, kolik uvidíme informačních cedulí – těch bylo nakonec 24. Taky byla oznámena pamatovačka: „Žádal jsem všechny věci, abych si mohl užívat života. Dostal jsem život, abych si mohl užívat všechny věci.“

Po všech formalitách jsme se vydali po bývalém tělese železniční trati k Husově skále v Knovízu, která nás velmi zaujala, protože se ni dalo vylézt. Dále jsme pokračovali na Slánskou horu. Stoupání to bylo perné, ale za daleký výhled na hory to stálo.

Ze Slánské hory jsme sjeli kolem místní ferraty ke Slanému prameni (původ jména města, prý z r.750 od knížete Nezamysla) a ke hradbám s vodním příkopem pod kostelem sv.Gotharda. Pak jsme vyšlapali na slánské Masarykovo náměstí, kde byl zrovna nějaký festival s hodně nahlas hrající rockovou kapelou. Velvarskou branou jsme pak opustili náměstí a okolo Sloupu vinařů a rybářů jeli směrem k Hobšovickému rybníku. Cestou nás stihla první výživná přeháňka, ale u rybníka už nepršelo, takže jsme, jak bylo v plánu, založili oheň a opekli si buřty.

Po krásné nové cyklostezce jsme pak dojeli až do Velvar, kde se na náměstí konala zmrzlinová pauza. Pak už nám zbývalo jen asi 8 km do Nových Ouholic, jenže do toho přišel další déšť a těžký terén, takže nám vlak bohužel o chvíli ujel. Neztratili jsme ale hlavu, posilnili jsme se delfínkem a dojeli pak na kole až do Kralup nad Vltavou. Cestou jsme navíc viděli další zajímavosti jako zdymadlo Miřejovice na Vltavě nebo nelahozeveský zámek a železniční tunely. Celkem jsme ujeli přes 60 km.

Trasa tedy nakonec neměla tvar saxofonu, jak název napovídá, ale spíš šišky. To ale rozhodně nevadilo a každý člen výpravy si na výletě našel něco, co se mu líbilo. Když jsme potom po výstupu z vlaku na Masarykově nádraží sdíleli s ostatními tyto vzpomínky, každý si jistě pomyslel, že to byl pěkný den a že by se jistě do podobně neznámých míst s podobnou partou rád ještě někdy podíval.

Za celou výpravu, Martin Janata, 6.A