1. noční část

podle Vítka Freie, 10. A:

Nočním vlakem dorazivše do stanice Vráž u Berouna (1:20), vyslechli jsme si Odhadovky: zda uslyšíme noční zvíře (ano) a kolik bude svítit oken ve Svatém Jánu (11); a starověkou Senecovu Pamatovačku: „Dovede­‑li se člověk zasmát sám sobě, nevyjde ze smíchu po celý život.“ Následně nás 11 vykročilo na jih přes dálnici a po žluté značce. Tu cestu zná každý AGčák, který ve Svatém Janu byl, ovšem zcela jistě ne v nočních hodinách – ty totiž dodají každému místu úplně jiný nádech. A což teprve vyhlídka ze Skály od kříže – z ní byla vidět šňůrka svatojánských světel topících se v okolní tmě hluboko pod námi (a neminula nás tam vrcholová mňaminka).

Od vyhlídky už byl jen kousek ke kolejím Solvayových lomů a po nich na naše nocoviště -loučku pod načervenalou skálou. Tu jsme ovšem uviděli až ráno, se zacloněným sluncem.

Denní část a 2. noc

podle Kryštofa Moce, 6. B:

Po snídani jsme se vydali blíže k Solvayovým lomům, abychom se dle domluvy sešli u bagru s deňáky. Těch přišla celá kumpanie – kromě očekávaných sekundánů i jedna velmi početná rodina, která se ale brzy vydala po vlastní ose. Většina z nás zůstala, abychom si u geologické expozice zahráli rušnou hříčku Brownův pohyb molekul. Ta se líbila a hned se samovolně rozběhla Kolíčkovaná (přicvakávání kolíčků na prádlo k oděvu okolních lidiček).

Následovala projížďka důlním vláčkem – dnes výjimečně s parní lokomotivou (na konec sezóny). Pak jsme byli ještě obohaceni při prohlídce areálu – pan průvodce nás provedl zdejším muzeem a odtajnil, jak vznikalo, dále nás vzal do štoly a vysvětlil, jak a kde se těžilo, kam se to vozilo a jak to tu dříve všechno fungovalo.

Nabití nabytými vědomostmi a energií jsme vyrazili dále – kolem Bubovic k propasti Jana Palacha a lesem k Malé Americe. Tam jsme se u ohýnku naobědvali, sestoupili až k vodě a dostatečně se pokochali parádními výhledy. Pak jsme pokračovali kolem dalších slavných a impozantních lomů Kanada a Mexiko až k Velké Americe, která je opravdu úžasná. Cestou ještě někteří hledali listy podle výzvy p. prof. Lauschmanna – list buď co nejdelší nebo co nejčervenější. Nad vesničkou Mořina jsme navštívili starý židovský hřbitov. Některé hroby byly poměrně nové, na některých místech naopak nešlo bezpečně určit, zda zde hrob kdysi vůbec stál.

Z Mořiny jsme pokračovali k dalšímu důležitému bodu výpravy. Zakrátko jsme dorazili na loučku, ze které se nám v poslední hodině před západem slunce otevřel pohádkový výhled na Karlštejn – jako z kalendáře. V podhradí se od nás oddělila část výpravy a my jsme v pokračovali nahoru k hradu. V restauraci s milou obsluhou jsme doplnili zásoby vody a vykročili vstříc několika posledním kilometrům a hlavně večernímu táboráku. Při krátké pauze jsme mohli za svitu nejsilnější čelovky obdivovat Dub sedmi bratří, který se nám dokonce s drobnými obtížemi podařilo obejmout ve třech lidech. Dále na červené značce jsme se také zašli podívat na známou Královu studni a odtud jsme už rychle došli ke Kubrychtově boudě, abychom zde rozdělali slibovaný táborák. Ten byl moc příjemný už světlem a teplem, ale navíc i voňavým čajem a čtením s přídavkam. Originální příběh dvou hrnečků po přečtení zde přítomný autorský kolektiv ze stejného začátku odvyprávěl znovu s novým hororovým dějem a kosmicky katastrofickým koncem.

Před cestou na vlak jsme si ještě prohlédli nedaleké Bubovické vodopády, které jsme překřtili na Bubovická jezírka – je to místo stále mimořádně malebné, a to i v noci. Na zastávku v Srbsku jsme dorazili s předstihem, a tak došlo ještě na listy (dub 26,3 cm, nejčervenější třešeň) a na denní Odhadovku (Ameriku si cizí lidé fotili a vezených či nesených dětí bylo 14).

I v menším počtu byl výlet krásný a věřím, že nikdo z nás na výhledy na hrad a bývalé lomy jen tak nezapomene. I komorní parta byla příjemná.