Ve čtvrtek 28. listopadu se konal zájezd výtvarného semináře (a nás čtyř šťastlivců z kvarty) do Vídně za výstavami děl Caravaggia, Berniniho a Dürera. Protože to byl zájezd jednodenní, sešli jsme se na Hlavním nádraží už v nekřesťanských pět hodin ráno. Do Vídně jsme jeli celkem čtyři hodiny v pohodlném Regiojetu.

Z Vídeňského Hauptbahnhofu jsme jeli pak metrem rovnou ke Kunsthistorisches Museum, kde jsme měli rezervovanou komentovanou prohlídku výstavy Caravaggia a Berniniho. Když jsme vešli do budovy muzea, uvítalo nás velkolepé foyer. Klenbu zlatem vykládaného stropu podpíraly honosné mramorové sloupy (ne nepodobné těm našim u vrátnice, jak si všimla jedna bystrá studentka) a podlahu tvořila černobílá mozaika, přizpůsobující se kruhovému tvaru místnosti. Naproti vstupním dveřím vedlo široké schodiště do prvního patra, kde vystavují právě Caravaggia a Berniniho. Nám však do začátku prohlídky zbývala ještě víc než hodina, tak jsme nejdřív prozkoumali výstavy v přízemí. Viděli jsme různé egyptské a antické sochy a nádobí. Zaujala nás tam též rozsáhlá sbírka nejrůznějších artefaktů od středověkých relikviářů, přes pompézní barokní nádobí až po šachovou soupravu z dob habsburských, která prý byla součástí propagandy tehdejších monarchů.

Čtvrt hodiny před začátkem prohlídky jsme se přesunuli do prvního patra, kde jsme tak tak stihli proběhnout výstavu maleb z 16.-17. století. K vidění byla například díla Tiziana, představitele benátské tvorby pozdní renesance, a Petera Paula Rubense, jakožto zástupce vlámské malby sedmnáctého století. Za zmínku stojí taky díla Jana van Eycka nebo Pietera Brueghela staršího, známého především obrazy městských nebo venkovských scenerií. Visel tam například jeho slavný obraz Die Kinderspiele (Dětské hry), detailně zachycující moment na náměstí plném hrajícících si dětí.

Pak následovala komentovaná prohlídka Caravaggia a Berniniho. Viděli jsme tam jak obrazy, tak sochy. Třeba „prototyp“ sochy Vidění svaté Terezie od Berniniho, jejíž finální verze je v kostele Santa Maria della Vittoria v Římě, nebo hlavu Medúzy též od Berniniho. Prý jsou Medúziny rysy inspirovány obličejem Berniniho bývalé milenky. Právě na Medúze se dají dobře demonstrovat přelomové postoje baroka. Je tam vidět velký důraz na emoce, zračící se v Medúzině zoufalé tváři. Vlasy se jí totiž právě mění v klubko svíjejících hadů, kteří jako by k nám natahovali své malé hlavičky s rozeklanými jazyky.

Viděli jsme tam též Caravaggiova Chlapce s ještěrkou. Po tomto obraze byla taková poptávka, že ho Caravaggio namaloval dokonce dvakrát. Brilantní ukázkou barokního temnosvitu byl obraz Davida s Goliášovou hlavou, též od Caravaggia. Na tomto obraze je opět patrný důraz na emoce – David vypadá opravdu jako překvapený náctiletý chlapec, ne jako neohrožený bojovník jako na většině starších obrazů.

Po prohlídce Kunsthistorisches Musea jsme měli čas na oběd a v půl čtvrté sraz v galerii Albertina. Ta je k muzeu docela blízko, dá se tam za chvilku dojít pěšky, takže jsme měli dost času, projít si alespoň kousek nádherného centra Vídně, než jsme se zase ponořili do umění.

V Albertině toho bylo k vidění spousta – od moderní tvorby z přelomu tisíciletí až po již zmíněného Albrechta Dürera. Dürerem většina z nás začala, však jsme tam taky šli kvůli němu. Dürerova tvorba se ukázala býti velmi rozmanitou. Nechyběl tam jeho proslulý Zajíc, ale velkou část tvořily Dürerovy menší méně známé grafiky a různé encyklopedické studie květin. Za zmínku stojí taky expozice Munch Chagal Picasso, kde je k vidění jak neoimpressionismus (Paul Gauguin, Paul Signac a jeho pointilismus), tak tvorba expressionistických uměleckých skupin jako Die Brücke nebo Der Blaue Reiter (zejména pak Vasilij Kandinskij) a průřezy tvorbou Pabla Picassa či Oskara Kokoschky.

Po prohlídce Albertiny jsme si domluvili sraz v šest zase na Haubtbahnhof, abychom stihli vlak do Prahy. Cestou na Bahnhof se někteří z nás ještě stihli jít podívat na katedrálu sv. Štěpána a prohlédnout si překvapivě vkusnou vánoční výzdobu na bulváru Graben, což je takový honosnější starší sourozenec našich Příkopů.

Vlak vyjel v půl sedmé, tak jsme se na Hlavní nádraží vrátili až okolo jedenácté. Sice jsme tedy nespali doporučených osm až devět hodin, ale i tak si dovoluji za všechny říct, že se náš výlet za uměním vydařil.

Olga Cinková, kvarta A