Stačilo do jedné z postav trochu strčit a rozpadla by se. Alespoň takový byl můj dojem. Zírali jsme na ně a ony zíraly na nás. Vyhublé a neuhlazené sochy, každá okolo jednoho metru.

Drsný sádrový povrch, abnormálně tenké končetiny a nečitelné výrazy dodávaly postavám vyloženě patetický nádech. A přesně to byl sochařův záměr. Alberto Giacometti je považován za jednoho z nejvýznamnějších sochařů 20. století. Po skončení 2. světové války mu bylo 43 let, domů se vracely zubožené postavy lidí, a právě ty se na nějakou dobu staly hlavním námětem jeho tvorby.

Kromě toho si ale dokázal obdivuhodně vyhrát s prostorem a tvary. Na výstavě ve Veletržním paláci v Praze jsme si mohli sami vyzkoušet několikrát obejít hlavu muže, která z profilu nepůsobí nijak zvláštně, ale při pohledu ánfas člověk vidí de facto jen úzkou čárku. Nejznámějším dílem Alberta Giacomettiho je socha kráčejícího muže. Dokráčela majestátně až do samého čela výstavy. Zatímco ruce, hlava a obecně zbytek těla není nijak výrazný, člověka hned upoutá znázornění mohutného kroku. Ale ať si je pán s dlouhýma nohama, jak chce fascinující, my jsme se nahrnuli k vitríně plné miniaturních sošek a bust. A ze všeho největší úspěch měla centimetrová socha paní, která měla paradoxně celou vitrínu pro sebe.

Oproti mnoha jiným umělcům měl Alberto tu výhodu, že vyrůstal v umělecké rodině, takže ho v jeho tvorbě podporovali. Jeho otec byl uznávaný malíř, a i Alberto začínal malbou. Koneckonců, stejně tak celá expozice. Hned u vchodu visely obrazy Dolomit, kde vyrůstal a portréty rodinných příslušníků. Nenahraditelným modelem se mu i do budoucna stal mladší bratr Diego.

Alberto ale nebyl sochař, který by si sem tam něco namaloval. Ne, v průběhu výstavy si lze všimnout, že jeho obrazy se později stávají sochou nebo naopak. Všechno spolu souvisí.

Tedy až na jednu věc.

Průchod do místnosti s asijským uměním, který se nacházel v závěru výstavy děl Alberta Giacomettiho.

Ale což.

I tam jsme nakoukli a pousmáli se nad zvláštními stvůrami, kterými byly vyzdobené vázy, misky nebo tam jen tak stály.

To víte, studenty, kteří si vyposlechli obsáhlý výklad o obří soše sádrové nohy, už nic nepřekvapí.

Tím jsem si byla naprosto jistá až do okamžiku, než jsme obešli Veletržní palác kolem dokola a neshlédli jsme krátký film o dvou dětech, které do obvazu zavazují krvavou hlavu jelena.

POZOR SPOILER! - Po chvíli se obvázaná hlava vykutálí ze skříně a namísto jelena je v klubku zamotaná hlava psí. Konec.

Tento němý loutkový film, doprovázený pomalou hudbou na klavír a spoustou tklivých pohledů do kamery je součástí výstavy obrazů se zajímavým názvem: Tušení stínu. Obrazy Josefa Bolfa vznikly převážně škrabací technikou. Základem je černé pozadí a barevné situace, úzce související s lidskou existencí. Sem tam se obrazem mihne nějaká postava, auto. Obrazy působí fantasmagoricky a význam si musí najít většinou každý sám.

Bylo to všechno moc krásné, ale bylo toho dost. Protože z vlastní zkušenosti musím říct, že jsem v tu středu 6. listopadu po pár hodinách obdivovala jako umění i hodně špatně umyté okno ve Veletržním paláci.

Luisa Marešová, kvarta A