Naše třída měla takové štěstí, že se jí alespoň na tři dny podařilo opravdu uniknout. Nejlepším způsobem jak přestat namáhat mozek je namáhat nohy. A proto jsme náš útěk před školou zahájili krutým pěti kilometrovým výšlapem po Polské straně Krkonoš. Předpokládám, že mozek musel být převelice odpočatý, protože nohy trpěly.

Zdatný turista pan profesor Lauschmann a světaznalá paní profesorka Chloupková nám připravili trasy po hřebenech a úbočích našich největších hor, které v celku čítaly dvě přespání na Vosecké boudě, tři dny plné stoupání a klesání, padesát kilometrů chůze a nesčetně mnoho nových poznatků a zážitků. Navštívili jsme jak muzeum zubačky, Krkonošský národní park a pramen Labe, tak nejrůznější boudy (i ty nejznámější, jako je třeba Labská), památník Hanče a Vrbaty a vodopády. Za výkladu kantorů jsme zdolávali jednu stovku za druhou a užili si doslova od všeho kousek. I co se týče terénu – bez divoké zkratky skrz les nebo bez rovinky s vyhlídkou na jezera by to nebylo ono – a počasí. Zatímco první den na nás pražilo jak na arašídy na pánvi, druhý den jsme za příjemného mírného oblačna byli zchlazeni asi tak dvěma kapkami deště a den třetí jsme si prošli nejen hustou smrští krup, ale i traumatickým zážitkem poté, co patnáct metrů vedle nás udeřil blesk.

Geografickou výpravu jsme nakonec všichni zdárně přežili a promočeni až na kost jsme byli bezpečně vráceni zpět do rukou našich rodičů. Třídenní putování po Krkonoších jsme si všichni báječně užili a jménem celé třídy bych chtěla poděkovat nejen vedení školy za povolení k výjezdu, ale především paní profesorce Chloupkové a panu profesoru Lauschmannovi za doprovod. Vždy jste věděli, kdy je v pořádku nám dát volnost a kdy je nás třeba utnout, vždy jste dokázali odhadnout, čeho jsme ještě schopni a kde už naše síly končí, ale hlavně jste nám kromě nenásilnou formou darovaných vědomostí dali něco ještě mnohem cennějšího – vzpomínky.

Děkujeme, za 3.A, Justýna Tůmová