Prohlídka mohla po třech hodinách strávených v autobuse, konečně začít. Informace, která bezpochyby prošuměla davem terciánů jako surfař po moři, byl fakt, že prostory, kde stojí, sloužily původně jako pivovar. Teď už ale místnosti nejsou načichlé sladem či chmelem, ale maximálně vůní malířských barev a technik. Velice originální a specifická je například tzv. ''válečková technika''. S tou jsme se seznámili blíže díky obrazům Marie Blabolilové, která se spolu s několika dalšími umělkyněmi účastnila výstavy ''Pohled ženy''. Můžeme se hrdě hlásit k tomu, že tato malířka a restaurátorka, která letos na jaře oslavila 70. narozeniny, se narodila v Česku. Kromě toho, že válečkem se vzorem, přejíždí po plátnech a poté na ně maluje obrazy, využívá někdy jako malířskou plochu dokonce i linoleum. Co ale některé z nás zaujalo ještě víc, byl velký sál s krásnými stropními klenbami, do kterého jsme vstoupili vzápětí. A co si budeme nalhávat, jiné zase zaujaly nízké, čtvercové sedačky uprostřed sálu. Takže mezitím, co se část třídy kochala nad obrazy interiérů bytů ze 70. let, druhá část třídy si hověla na židlích a obrazy Marie Blabolilové nezkoumala z detailu, ale jako celek. Po chvíli se ale museli opět všichni zvednout a průvodkyně nám ukázala taje dalších místností. Ano, používám slovo ''taje'', jelikož styl, ve kterém byla budova postavena mě naprosto nadchl. Spletité chodby, schodiště, dveře, které jsme zkoumali jen skrze klíčovou dírku... A zároveň je nutno podotknout, že Marie Blabolilová zásadně nemalovala lidi ani jakákoli jiná živá stvoření. Jejími náměty jsou interiéry domů nebo třeba krajiny a rostliny. Jen jediná místnost je plná obrazů koček, sedících na okně a zírajících na noční město. I Magdalena Chaya Rajnošová, další z umělkyň, dodala budově skvostnou atmosféru. Je například schopna namalovat obraz celý jednou barvou a pouze stínovat.

Jak jsem si všimla, byly všechny její výtvory založeny většinou na biblických příbězích. A potvrdilo se mi to, když jsme se od průvodkyně dozvěděli o jejím silném poutu k poušti, jež si odvezla ze svého pobytu v Izraeli. Prý si myslela, že tam bude ticho, ale zjistila, že poušť má svůj specifický zvuk, který nelze popsat... Nevím, kolik lidí odbočilo do nenápadné místnůstky s obrázky Anny Mackové. Ani nevím kolik jich dokoukalo animovaný film o Egonu Schielem, který vytvořila Bernadette Huber. -Jeho promítání bylo o patro výš a paní Huber na něj potřebovala tisíce fotografií, rychle jdoucích za sebou. Na velké figuríně Egona Schieleho, která si ve filmu zahrála hlavní roli, i na jiných, menších soškách, pracovala Ikoku Myazaki. - A také netuším, jestli si z tohoto snímku žáci tercie A něco vzali...

Ale s naprostou jistotou mohu říct, že jsme se k východu vrátili všichni ve zdraví. Jen o něco unavenější a hladovější. A tak všichni uvítali možnost, projít si malebné uličky Českého Krumlova, v prvním obchodě, který se zamlouval, si koupit třeba pizzu a následně se rozvalit někde na lavičce, v restauraci, v parku a kdo ví, kde ještě, protože rozchod je rozchod. Bloudit v téměř pohádkových uličkách bylo moc milé, ale jelikož o druhou horkou čokoládu v autobuse skutečně nechtěl nikdo přijít, tak jsme se všichni i v pořádku vrátili.

Luisa Marie Marešová, 3.A