V sobotu 28. března – na Den učitelů - se několik statečných kantorů, kantorek a jejich blízkých přátel vydalo na společné putování podél řeky Vltavy. Celkový počet účastníků byl 13+pes. Nejmladší Jáchym měl 6 roků a nejstarší pan Antonín měl 92 roků. V plánu našeho putování bylo: Třebsín – vyhlídky Kletecko a Máj – Teletín – Vysoký Újezd – Rabyně. Kupodivu jsme to všechno zvládli. Nejmladší Jáchym byl v jedné chvíli našeho putování dotázán, zdali ho nebolí nohy. Jeho odpověď byla velmi kouzelná: „Já nevím, proč mě nebolí nohy.“

Během našeho putování jsme měli několik mimořádných výhledů na hluboké údolí Vltavy. Z toho prvního – na Kletecku - údajně žasl i Bedřich Smetana; možná se zde inspiroval i při psaní své „Vltavy“. Další nádherný výhled na jarní Povltaví pak byl z vyhlídky Máj poblíž Teletína.

Dříve než jsme dorazili do Vysokého Újezda, se nám stala velmi milá příhoda. V jedné chvíli jsme měli na výběr: buď se trochu vrátíme, nebo se prodereme křovím. V té chvíli jsme stáli u jednoho krásného domu s malebnou zahradou, za níž pokračovala naše cesta. Jeden z naší skupiny se nesměle zeptal „zahradníka“ (=majitele), zda by nebylo možné projít skrze jeho krásnou zahradu, k čemuž tento pán velmi mile přivolil. Tak jsme se mohli pokochat vzornou zahradou, ale především jsme byli vděčni za velkou ochotu, s níž nás vpustil do „svého prostoru“.

Ve Vysokém Újezdu jsme vystoupili až k pěknému kostelíku, který byl bohužel v tu chvíli zavřený. Nicméně nás pohled na tento kostelík provázel i po několik dalších kilometrů, protože byl vidět i z větší dálky. Tento krásný pohled na Vysoký Újezd s jeho bílým kostelíkem jsme měli i při obědové zastávce s obvyklým ohýnkem. Zde jsme každý opekli, co jsme našli v našich batůžcích. Pro někoho to byl sýr, pro jiné uzené, špekáček, klobása.

Po tomto občerstvení těla už jsme zakrátko dorazili do Rabyně, kde jsme poděkovali Bohu za přívětivé počasí, které nás provázelo, ale také kolegovi Zdeňku Lauschmannovi, který tento výlet připravil a vedl. Příjemně unaveni jsme dorazili zpět do Prahy na Smíchovské nádraží, kde jsme se rozloučili a každý už zamířil domů.

Děkujeme ti Stvořiteli za tak krásnou krajinu, za příznivé počasí, které jsi nám daroval, ale především za milé spolupoutníky, kteří spolu ušli „kousek společné cesty“ a mohli se vzájemné sdílet, kochat, žasnout a děkovat.

p. Damián M. Škoda