Když přijde zpráva, že je možnost jet na výměnný pobyt do Německa, všichni, kdo se učí německy, rozhodně neváhají v rozhodování, zda chtějí jet nebo ne. Ale co lidi, kteří se německy neučí? Jistě by se velká část z nich ráda výměny také zúčastnila, jenže je tady omezení v podobě neznalosti jazyka.

Když se tato příležitost objevila i na naší škole, hned jsem věděl, že bych chtěl jet. Samozřejmě jsem se musel poradit s rodiči a kamarády, chtěl jsem znát jejich názor vzhledem k tomu, že němčinu se neučím. Většina z nich řekla, že to je skvělá příležitost do života, ale našly se i takové názory, že s neznalostí jazyka to nezvládnu, a že si myslí, že to není dobrý nápad. Po dlouhém váhání jsem se nakonec rozhodl se do výměny zapojit.

Když mě poprvé kontaktoval můj výměnný partner, měl jsem trošku strach. Po pár minutách psaní ze mě naštěstí strach opadl a už jsem se opravdu těšil. Výměnný pobyt se začal rychle blížit, a když zbýval už jen poslední týden, dopadl na mě opravdu velký strach, zase. Den za dnem, hodina za hodinou, vteřina za vteřinou. Celý týden jsem se opravdu bál a můj strach gradoval čím dál víc. Největší pocit strachu jsem zažil, když jsme přijížděli ke škole v Německu. Najednou jsem z okna autobusu viděl velký dav mladých lidí s rodiči, ano, našel jsem mezi nimi i svého výměnného partnera s maminkou.

První slova osobně, mluvili jsme anglicky. Cesta autem k nim domů byla docela krátká, jenže když nevíte, o čem si povídat, připadá vám, jako by trvala věčnost. Když však nastala večeře, strach pominul. Povídali jsme si dlouho do noci. A tak uběhla celá doba, strach jsem už nepociťoval, jen si to naplno užíval. Týden uběhl, ani nevím jak.

Když jsme odjížděli zpátky do České republiky, moje pocity byly úplně odlišné než před týdnem, radost, nadšení, jisté uspokojení. Teď když už na celý týden jen vzpomínám, jsem rád, že jsem jel a všem doporučuji: jestli budete mít příležitost zúčastnit se podobného programu, určitě se nenechte odradit neznalostí místního jazyka.

René Grivalský