Již 13 let je na našem Gymnáziu zvykem, že studenti septim organizují tématický tzv. společenský večer. Ani tento rok se od tradice neustoupilo a tudíž jsme se opět mohli těšit na příjemný večer strávený spolu se studenty, profesory, přáteli a také absolventy našeho ústavu. Doufám, že jsem na nikoho nezapomněl.

13. společenský večer se uskutečnil 13. října v pátek v SOU Hrdlořezy pod taktovkou studentů a studentek septim. Pokud si sestavíte z těchto údajů rovnici, hned dostanete výsledek, nebo-li téma celého večera - horor se vším všudy.
Hned u vstupu vedle cedule Welcome to Silent Hill mě přivítalo několik postav v černém, prodaly mi lístek za lidových 150 korun a vpustili mě dovnitř. Černá sukna a obří pavoučí sítě visely po stěnách a na stropu, temné kouty přímo křičely zlověstnými hlasy a z útrob budovy zněla veselá, ale v tom prostředí též hrůzu nahánějící hudba. Polkl jsem a šel slepě dál doufaje, že mě smrt nepotká do té doby, než dojdu alespoň na konec chodby do části, která se zdála být více osvětlená. A, bohudík, smrt jsem potkal až v té místnosti. Zrovna hrála s nějakým studentem šachy a potutelně se chichotala, zatímco fronta mladíků a pár dívenek, kteří dychtili si s ní také zahrát, k mému údivu stále rostla. Já však radši pokračoval bez nápadného ohlížení dál, až jsem se ocitl na místě, které rád na takovýchto akcích okupuji jako snad každý správný člověk - bar. Srdce mi poskočilo radostí, na smrt číhající za rohem jsem zapomněl a žaludek začal kručivě volat: Jídlo! Jídlo! Jaké bylo ale překvapení, když jsem přišel k baru a místo chlebíčků jsem objevil horní zuby, místo koblížků dolní zuby, místo klobásy rakvičky a místo grilovaného masíčka utopence. K pití samé upíří, černokněžnické a jiných potvor drinky nebo elixíry různých křiklavých a ne moc vábivých barev. Dlouho jsem se neodvážil si něco z toho objednat, ale nakonec jsem do sálu odcházel vybaven kompletním chrupem, jednou rakvičkou a upířím likérem.
Je právě lehce po čtvrt na osm a poloprázdný sál právě pozoruje tajemné zahájení celého večera. Jakýsi černokněžník na pódiu v cylindru a dlouhém plášti pronáší tajuplné rýmy, kterými oživuje svého parťáka, se kterým nás pak celým večerem vesele provádí. Atmosféra v sále, který je celý ponořen v šeru, je veselá a i já si již pomalu začínám zvykat na tep tohoto večera. Dokonce mám při prvním tanečním bloku chuť požádat vedle stojící slečnu o taneček. Bohužel jsem moc dlouho přemýšlel nad tisícem a jedním způsobem, jak ji oslovit, až nakonec přišel jiný mládenec a vyzval dotyčnou k tanci sám. Nevadí, alespoň v klidu dojím horní chrup.
Jen co se mi poslední stolička v puse rozpustila, již moderátoři černokněžník a jeho z-hrobu-povstanuvší-kamarád oznamují příchod mrtvé nevěsty. Nejdřív jsem začal prohledávat davy a hledat kostnatou slečnu v bílém, dokonce jsem pár adeptek našel, ale nakonec jsem zjistil, že je to jen první předtančení, které nacvičili právě studenti septim podle filmu Mrtvá nevěsta. Působivé hrátky s klobouky a hezké kostýmy doplňovaly jednoduchý, ale zato působivý a rytmický tanec. Nakonec jsme musel, když skončili a začali se uklánět, dát rakvičku do pusy, abych měl obě ruce volné a mohl zatleskat. Ovace nakonec utichly, kapela opět začala hrát a já si našel novou rakvičku a novou potenciální adeptku na tanečnici. Bohužel 45 minut je pro mne málo na oslovení dívky. A právě za těch 45 minut mě vyrušilo opět ono moderátorské duo na pódiu s tím, že prý uvidíme kouzelníka světového formátu! A opravdu. Něco tak neuvěřitelného jsem neviděl. Trik střídal trik a dramatická hudba jen dokreslovala dokonalou atmosféru, při níž nejedna ústa zůstala zavřená.
Po desetiminutové kouzelnické show následovala tombola. Marně jsem zkoušel všechna zaříkadla, číslo na mém lístku zůstalo jen viset ve vzduchu a žádnou z lákavých cen jsem neobdržel. Kdo má však neštěstí ve hře, má štěstí v lásce. Proto jsem zašel k baru, poručil si jeden elixír štěstí a šel vyzvat první ženu, na kterou narazím, k tanci. Asi jsem to měl formulovat jinak, jelikož ta, do které jsem vrazil při mém suveréním příchodu do sálu, byla žena od rány. Naštěstí se tancovalo jen půl hodiny, jelikož jinak bych asi dostal z tak zběsilého tance brzy závrať.
O to lépe se mi koukalo na další předtančení Passo Doble. S jakou elegancí vstoupili tanečníci do sálu, s takovou i odešli. Samozřejmě až po té, co předali dort jako děkovný dárek svému mistrovi. Po tomto předtančení jsem vyndal peněženku a jal se hledat bankovky, jelikož přicházela na řadu dražba a s ní i spousta lákavých věcí! Například bábovky, tác s talířem a příborem, audio nahrávky a hlavně podobizna mého oblíbeného profesora Mgr. Ondřeje Mrzílka skoro v životní velikosti! Bohužel má peněženka je již osm let stará a moc tajemství neskrývá. Tudíž jsem nedoufal v to, že by najednou vykouzlila pár tisíc.
Při dalším tanečním bloku jsem radši již nikoho o tanec nežádal a jen poslouchal krásný hlas Annamárie d Almeidy, letošní skorosuperstar a studentky AG zároveň. Po necelé půlhodině dalšího tancování se dostavil poslední bod programu. Předtančení, které nacvičili tři pohledné studentky septimy B, bylo na písničku Thriller od mého oblíbeného zpěváka Michaela Jacksona. Něco tak působivého jsem dlouho neviděl. Choreografie byla opravdu nadmíru výtečná a celý nápad neměl chybu. Opravdu lépe by to snad nezvládl ani sám Michael Jackson!
Poslední příležitost k tanci jsem též promarnil a raději se koukal. Nakonec se ještě rozloučil se všemi (samozřejmě jen v duchu, jsem moc velký stydlín), poslechl si závěrečnou řeč dvojice černokněžník - jeho-už-zase-živý-kamarád, vyzvedl si kabát v šatně a jel poslední denní tramvají domů.

Kdyby se mne někdo zeptal, jestli jsem strávil večer tak, jak jsem chtěl, musel bych mu odpovědět, že ne. Ale to neznamená, že jsem se nebavil. Strávil jsem příjemný a zábavný večer, takže pokud příští rok budete váhat, či jít, nebo nejít, určitě si oblékněte stylové oblečení a jděte se pobavit. Nemohu zaručit, že budoucí septimy dokáží překonat letošní septimány a septimánky, ale pokud se jim alespoň trochu přiblíží, vězte, že to opravu bude stát za to. Snad se tam uvidíme!
psáno jako okem náhodného diváka, z pera Janka Špinky

foto Alena Kulhavá