Zpráva z benefičního koncertu, který proběhl v naší škole, jak ji zachytil jeden z účastníků.

Ze začátku to vypadalo na přesilovku. Tento termín jsme používali ve všech třech chrámových sborech, ve kterých jsem v životě zpíval tenor (dnes už jenom v jednom), v situacích (zejména při zájezdech mimo Prahu), kdy to vypadalo, že nás účinkujících bude zřejmě více než posluchačů. Většinou to dopadlo tak, že nás posluchači nakonec přečíslili, ale někdy opravdu jenom o pár duší. Ve čtvrtek 21. dubna L.P. 2005 nás posluchačů toužících po jednom z posledních renesančních vokálních děl bylo 25, počítaje v to i jedno nevinné dítě, účinkujích i s dirigentem bylo 21. Jistě uznáte, že to je relativně těsné skóre. Ti, kdo nevidí nic než kvantitu a kvalita jim mezitím uniká mezi prsty, by takovou návštěvu v kapli Arcibiskupského gymnasia možná hodnotili slovem fiasko. Ale byli by vedle jak ta příslovečná jedle. Ten koncert byl jedním slovem fantastický.

Já jsem se pro návštěvu koncertu Collegia 419 pevně rozhodl týden předtím na třídní schůzce sekundy B, když jsem se o jeho konání dozvěděl, už proto, že mám starou hudbu moc rád a od Tomáše Ludvíka de Victoria jsem nic neznal. Přemluvil jsem i manželku (kdysi jsme se seznámili v jednom z těch výše zmíněných tří pěveckých sborů), která nejenže nelitovala, ale dokonce mi po koncertu poděkovala, že jsem jí na takovou jedinečnou akci zlákal. Bylo mi v té velké školní kapli trochu líto účinkujích, kteří ústy svého statečného reprezentanta oznámili, že budou zpívat tak, jako kdyby bylo plno. Zhaslo se a já jsem najednou vnitřním zrakem uviděl, jak všechny ty volné červené sedačky těsně před začátkem lectio ad matutinum obsadili andělé v bílých řízách. Další andělé se pohodlně usadili v celém prostoru kaple až ke stropu a po celou hodinu byli těmi nejpozornějšími posluchači. Bylo jich v kapli nespočetně a měli z té vokální hudby evidentní radost. Když jsem se podíval nahoru vlevo od kříže, uviděl jsem, jak po pravici Ukřižovaného na Dismasově místě pozorně poslouchá sama svatá Cecilie a na druhé straně se s místem lotra po levici dočasně spokojil sám Tomáš Ludvík, autor Officia Defunctorum (služby zemřelým). Když bylo po všem, říkal mi, že je to nepopsatelný zážitek, slyšet vlastní skladbu v provedení tolika nadšených mladých muzikálních lidí právě po čtyřech stoletích. Uznávám, že něco takového si neumím představit, a také jsem mu to řekl. Uvědomili jsme si oba, co všechno za těch 400 let Evropa zažila, co všechno odnesl čas, a jak je skvělé, že to jeho Officium Defunctorum má lidem stále co říci. Chtěl jsem se s ním podělit o myšlenku, jak by bylo krásné, kdyby někteří z milionů našich spoluobčanů, kteří se právě teď dívají na nejmenovanou komerční televizni stanici, byli tady teď s námi a poslouchali něco, co opravdu stojí za to a co už prověřil čas, ale mlčel jsem. Asi by mne nepochopil. Podělil jsem se s ním o jiný pocit, totiž, že při poslechu takové muziky by snad člověk konvertoval, kdyby už dávno neuvěřil. Odvětil mi, že přeháním, a i když nedodal jako obvykle, měl jsem pocit, že mne prokoukl. Jenže mne to svědectví víry, které nám Tomás Luis de Victoria v harmonii biblických a dalších textů a hudby zanechal, strhlo tak, že jsem si v tu chvíli říkal, jak je vůbec možné nevěřit. Po zádech běhalo mrazení a mozek rezonoval alikvótními tóny. A také mne napadlo, že jednou možná budeme něco podobného zpívat pod vedením svaté Cecilie, kdo ví? Rád bych si ten zážitek znovu připomínal a rád bych se o něj podělil s tolika lidmi, že mne hned napadlo, že snad Collegium 419 s hosty to Officium Defunctorum z roku 1605 nahraje na kompaktní disk. Stálo by to za to! Jsem v hudbě amatér a tak se nebudu pokoušet o žádnou recenzi ani doporučovat sehnat si a prolistovat partituru u nás takřka neznámého díla. Takovou hudbu musí člověk slyšet a takový večer musí člověk prožít. Stálo to za to. Stálo to za víc. Možná jsme byli na malou chvíli v nebi, třeba když sbor zpíval závěrečné responsorium in paradisum. Andělé po skončení koncertu tleskali neslyšně s námi ostatními posluchači, ale než jsme se zvedli ze židlí, najednou byli všichni pryč. A napravo i nalevo od kříže bylo prázdno. Jen hudba, to umění, o kterém napsal poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský, že je naší přirozenosti nejbližší (musica proxima nobis naturalis est) zněla dál v duši, která nezapomene. Váš vděčný posluchač


PhDr. Daniel Heller
heller@praha.psu.cas.cz