Do Jiřetína pod Jedlovou jsem se moc těšila, jelikož tam vyrůstala moje babička. A navíc jsem se těšila, že se tam seznámím se svými novými spolužáky. 

9. 9. 2024 náš výjezd započal. 

Každý jsme si zabalili svých pět švestek a sešli se na hlavním nádraží v Praze.  Po několika hodinách jízdy jsme byli téměř na místě. I když bylo v plánu jít od vlakové zastávky 6 km pěšky, kvůli deštivému počasí jsme se rozhodli svézt kousek autobusem. Jakmile jsme dorazili ke Klášternímu penzionu v Jiřetíně pod Jedlovou, ubytovali jsme se a šli na oběd. Po obědě a poledním klidu jsme se sešli venku na malé zahrádce, která patřila k penzionu. Tam jsme hráli seznamovací hry. Odpoledne byla mše s bratrem Mariánem v malé kapli v penzionu. Okolo sedmé jsme se všichni dostavili na výbornou večeři. Před večerkou jsme měli volný čas na pokoji, takže jsme se mohli bavit u karet nebo v herně. A pak jsme šli spát. 

10. 9. 2024 aneb druhý den našeho výjezdu 

Ráno jsme se vzbudili a šli na snídani. Potom jsme šli zase na malou zahrádku u penzionu. Tam nám předali do skupinek prostěradla s černými znaky. Každá skupinka měla jedno a hráli jsme s nimi hru. Postupně jsme běhali podobně jako u štafety, odpovídali na otázky a dostávali indicie k tomu, co jsou ty znaky za písmena. Ale znaků bylo víc než indicií. Chvilku to trvalo, ale pak jsme si uvědomili, že si je musíme ukázat navzájem. Když už každé prostěradlo mělo svůj překlad, museli jsme je poskládat tak, aby dávala smysluplnou větu. Vyšlo nám, že v našem penzionu sídlí mistr Jindřich. Našli jsme ho na půdě za starou dekou. Řekl nám, že je nemocný, a aby se uzdravil, musíme mu přinést tři dračí vejce. Poslal nás za septimány. Ti nás zavedli na pole, kde jsme si museli vzít stříkačky s vodou a promočit tím papírové obaly, které držely dračí vajíčka. Vajíčka jsme pak předali Jindřichovi. Ten nám poděkoval a dal nám balíček, ve kterém byly svíčky. 

Po večeři za soumraku se pořádal oheň a my jsme si mohli opékat rohlík nebo chleba, nebo jsme také mohli hrát různé hry. Ale postupem času nám záhadně začali mizet ostatní. Věděli jsme, že je někdo někam odvedl, ale nevěděli jsme kam. A tak jsme si hráli, dokud nepřišla řada i na nás samotné. Menší bojovka začínala tak, že nás školní psycholožka Dita poslala na cestu z červených svíček a nezbývalo nic jiného, než jít sám v hluboké tmě jen po červených svíčkách. Cestou jsem také zahlédla dům, kde vyrůstala má babička. Byla to dlouhá cesta. Cíl byl na konci dlouhých schodů, kde byli všichni, kteří předtím záhadně zmizeli, i paní učitelka Janatová a dva septimáni. Když jsem došla až tam, paní učitelka mi dala svíčku z balíčku od mistra Jindřicha. Potom jsem si šla sednout a čekala jsem s ostatními na další příchozí. Rituál jsme zakončili v kruhu krátkou promluvou a poslali si dokola stisk ruky. Pak už jsme šli všichni zpátky do penzionu a spát.  

11. 9. byl den odjezdu. 

Ráno nás vzbudila hra na kytaru. Po snídani jsme hráli poslední hry na přání a nakonec jsme ještě psali malé vzkazy spolužákům s přáními do nového školního roku. Po obědě jsme šli na vlak a cestou si mohli koupit zmrzlinu. Zanedlouho jsme dorazili na nádraží, nasedli jsme do vlaku a jeli domů. 

Děkuji moc všem těm, kteří byli na adaptačním kurzu 1.B. 

Učitelé: Helena Janatová, paní psycholožka Dita Kramářová, Tereza Dvořáková, Diana Jamal Aldinová, bratr Marián Šárovec                                 

Kolektiv žáků 1.B a septimáni Vojta, Ruda, Anička, Maruška 

Fotky z výjezdu si můžete prohlédnout zde. 

zapsala Ester Veselá, 1.B