… od rána do oběda očima oktavána Vítka Freie:

Bylo vlahé časné ráno, toho roku asi první, kdy nemrzlo (22. 4. už bylonačase). Od zříceniny Baba jsme hleděli přes Vltavu, kde nad Bohnicemi serůžovějící obloha barvila do oranžova. Bylo 5:56 a východ nikde. Toužebnějsme vyhlíželi, zda se slunce objeví. Někteří už ztráceli naději, kdyžcumlajíce vstupní karamelu byli jsme náhle uchváceni vykouknuvší úsečíslunečního kotouče. I bylo 6:21 a my vyrazili ku kostelu sv. Matěje. Tenjsme minuli (poučnou zastávku jsem neslyšel, neboť jsem čekal u odbočkyna opožděného Vláďu) a jali jsme se klesati, abychom vzápětí zasevystoupali na Červený vrch (327 m. n.m), kde jsme byli odměněni vrcholovoumňaminkou.

Dále jsme slezli na Jenerálku, kde zvědavci nahlédli do neúspěšné štoly(ani zbla železa v tom kameni nebylo), obešli jsme rákosiny po dřevěnémchodníku, jenž v někom vyvolal vzpomínky na pouť do Santiaga 2019, minuli jsmehoupačku a kostel sv. Jana v trní a pokračovali jsme Šáreckým údolím. Z nějjsme nato vyšplhali do přírodního parku Šárka­‑Lysolaje. Následně jsme tohodne již po třetí přešli rušnou Horoměřickou ulici a minuvše moderní Božímuka došli jsme k lysolajské studánce Panny Marie sedmibolestné, kde sepřipojili deňáci. Tou dobou, tedy kolem půl desáté hodiny ranní, jsme měli v nohou 12 dlouhých kilometrů.

To jsme však ještě nevěděli, že následující kilometry budou ještě delší,neboť větší skupina je vždy pomalejší než malá, navíc se připojily dvěrodiny (bývalých ágéčáků) s malými dětmi, jejichž rodiče však pochodovali s neutuchajícívervou hodnou obdivu. Od léčivého pramene jsme prošli roklí zvanou Housle(kvůli jejímu půdorysu), v jejíchž stěnách bylo lze vidět vrstvy kamene,jak postupně vznikaly (rozdíl až 600 mil. let!). Na další trase jsme se pak zastavovalikvůli pohledům na Prahu a na severní obzory, jindy kvůli kultuře, zastoupené rotundou sv.Máří Magdalény v Přední Kopanině, nebo později v lese sochou sv. Juliány z Nikadémie (na tu dojde ještě odpoledne). Od ní jsme po žluté značce sešli dolů směrem ke Statenicím,byvše míjeni závodícími cyklisty. U jedné chatky bylo ohniště s lavičkami,kde jsme rozdělali oheň a snědli své obědy.

… a od oběda do večera očima kvintánek Terezy Šolcové a Zoe Lansu:

Po příjemném obědě jsme se vydali zase na cestu. Vyštrachali jsme se až na skalnatý Kamýk nad obcí Velké Přílepy a odměnou nám byly výhledy k Lounům a na České středohoří. Kvůli Odhadovce vyhlížený Ještěd se sice neukázal, ale pro některé byla skoro stejně cenná chvilka odpočinku. Cesta přes pole byla příjemnější než dopoledne. Nekonečné pásy obilovin kolem Noutonic tvořily zajímavý pohled a pocit venkova. Nebyli jsme vlastně tak daleko od města, ale stejně jsme potkali ovce a koně.

Ve Svrkyni se připojil oktaván Vojta a také se tam na travnatém hřišti konalo povedené představení o tragické smrti Juliány z Okoře rukou krutého otce Sukoráda. Pohotoví herci ze 4. B sklidili při děkovačce opakovaný potlesk. To už nám kynul bájemi opředený vrch Ers s koberci sasanek v lese a pod ním Tursko, kde se s námi rozloučili půlmaratonci. Po jejich odjezdu jsme zamířili na východ – do Libčic nad Vltavou. Šli jsme krásnou krajinou s poli, odkud bylo dobře vidět nejen Říp a Milešovku, ale i Sedlo, Vlhošť a Bezděz. Po cestě jsme potkali moc hezkou rozhlednu, kde jsme zastavili, abychom posvačili/povečeřeli. K tomu četl p. profesor příběh o bájné Lucké válce na Turském poli – ta se měla odehrát někde v těchto místech. Navíc byl odsud konečně spatřen i Ještěd, a také napočítáno 68. letadlo (druhá Odhadovka). Když jsme dojedli, spěchali jsme na další vyhlídku, a to na Vltavu od zříceniny Liběhrad nad Libčicemi. Tam se od nás odpojili „delší“ půlmaratonci (27 km) a chvíli předtím naopak přibyl do seznamu poslední 32. účastník, bývalý ágéčák Pavel.

Původně jsme se sice měli z Libčic svézt přívozem přes řeku a dojít do Klecan na vyhlídku výhodnou pro západ slunce, nakonec však bylo všechno jinak. Kvůli vysoké vodě přívoz nejel a my jsme museli zůstat na stejném břehu Vltavy, což prakticky znemožnilo jakýkoli výhled k západu. Snad aby nám to nebylo líto, tak se slunce už v podvečer schovalo a na obloze zůstaly jen zajímavé prosvícené mráčky. Vyšli jsme tedy aspoň výš od řeky na pláně s větším rozhledem. Myslím si ale, že se nám všem i přesto líbilo jen tak stát v poli a za ticha pozorovat konec tak úspěšného dne. Potom jsme potřebovali ujít už jen 3 km, tak jsme vyrazili svižným krokem za zpěvu lidových písní (4. B) mírnou oklikou k nádraží v Letkách. Společně jsme si řekli ranní Pamatovačku* a dojeli na Masarykovo nádraží v Praze. Tam jsme se za hlasitého Nazdar! – Zdar! rozloučili a jeli domů. Letošní (půl)maratón byl opravdu skvělý i díky vydařenému počasí, a přes menší změny v trase jsme si ho náramně užili. Děkujeme panu profesorovi za tak krásný výlet a těšíme se na příští rok:).

• Pamatovačka maratonci: Rozum nám řekne, co dělat nemáme, a srdce nám napoví, co udělat máme.
• Pamatovačka půlmaratonci: Při vyznání lásky žena naslouchá dvakrát rychleji, než je muž schopen mluvit.