Ve středu 7. prosince jsme se s Klubem mladého diváka opět vydali obohatit naše šedé buňky mozkové. Ve Švandově divadle jsme viděli adaptaci francouzského románu z pera spisovatele Edmonda Rostanda, Cyrano z Bergeracu. KMD už párkrát navštívil toto divadlo a s posledním zde zhlédnutým představením, Hamletem, jsem osobně byla nadmíru spokojena.

Ve Francii konce 19. století napsal Edmond Rostand příběh, který vyjadřuje, že náš zevnějšek není vše. Co máme uvnitř, co cítíme a můžeme vyjádřit, je mnohem důležitější, než to, co lze na první pohled spatřit. Autor vypráví příběh muže, který na úkor svého štěstí podporuje vzájemnou lásku svých blízkých.

Hlavní postavou je energický Cyrano, který hned na začátku hry ukáže svůj vytříbený divadelní vkus, či spíše potřebu se neustále s někým dostávat do konfliktu. Po slovním napadení hlavního herce představení je Cyrano vyzván panem Valvertem na souboj. Po vítězství si všimne své sestřenice Roxany, do které se zamiluje. Dalšího dne se po schůzce s Roxanou dozví, že ona miluje kadeta Kristiána a ráda by, aby Cyrano jejího milého ochránil v armádě. Náš hrdina se tedy s kadetem seznámí a nabídne mu, že za něj bude psát romantické dopisy pro Roxanu. Díky Cyranově pomoci se milenci vezmou, ale žárlivý nápadník Roxany, hrabě De Guiche, pošle vzápětí Kristiána do války. Cyrano za Kristiána každý den posílá své sestřenici dopisy. Po Kristiánově smrti ve válce se vrátí domů a Roxanu pravidelně navštěvuje. Na jejich poslední schůzku se dostaví těžce zraněný po střetu se svými oponenty z divadla. Na sestřenčino přání přečte poslední „Kristiánův“ dopis z války a Roxana v té chvíli pozná, že oním básníkem byl ve skutečnosti Cyrano. Bohužel si to celé uvědomí příliš pozdě a Cyrano umírá.

Takhle nějak by divadelní hra mohla vypadat, kdyby se režie neujal Martin Františák. Mám ráda, když se někdo pokouší lehce zmodernizovat klasický příběh. Sem tam nějaká vtipná narážka na aktuální dění může pomoci, ale všeho moc škodí. Pokud vezmete romantický příběh, škrtnete romantiku, omezíte emoce, uberete na důležitosti v knize dosti podstatným postavám, z hlavního charakteru uděláte žárlícího maniaka a polovinu zásadních informací se divákovi ani nepokusíte předat, tak vám zůstanou jen stěžejní momenty. Můžete být ještě rádi, že vůbec něco zbylo. Režisér se v daném případě rozhodl tuhle kostřičku obalit levným humorem, přehnanou vulgaritou a nějakou tou sexuální narážkou, u které člověk mnohdy přemýšlel, jestli má pobavit nebo spíše urazit. Ve zbytečně moc moderně laděné hře se po celou dobu střídala poezie s rapem a přecházela ve volný verš.

Ať už byl milostný příběh z Paříže 17. století jakýkoli, herecké obsazení rozhodně nezklamalo. Talentovaný Luboš Veselý se bez problému vypořádal s rolí mladého Cyrana a Natálie Řehořová v roli Roxany zazářila. Celé jeviště ale dle mého názoru ovládl hrabě De Guiche v podání Roberta Jaškówa.

Příště nás s Klubem mladého diváka čeká ve Stavovském divadle představení Mnoho povyku pro nic.

Lada Tomalová, 4. B