1. noční část

Nejprve podle hosta – Terky Hřídelové: V sobotu 22. 10. 2022 v 0:10 jsme se sešli na Smíchovském nádraží a odtud jsme se vydali autobusem do Příbrami, kde bylo zahájení (mj. čísla 1-31, Pamatovačka, Odhadovka). Já jako slabozraká jsem musela vytáhnout slepeckou hůlku. Moje dlouholetá kamarádka Marie Horáková mi dělala průvodkyni. Poté jsme se vydali k prameni Kocáby – trampské řeky. Ve tmě vůbec nic nevidím. Celou první část jsem nebyla schopna se orientovat očima, ale pouze sluchem, slyšela jsem například lehké ševelení větříku. Tato výprava pro mě byla výzva. Bylo zvláštní jít v úplné tmě neznámo kam, mít po ruce jen svého průvodce a spoléhat jen na to, co mi říká a jak mě naviguje. I když jsem zvyklá takto fungovat, nikdy jsem nezkusila vyrazit na tak náročný výlet. Nevidomý musí svému průvodci důvěřovat a oba spolu musí umět dobře komunikovat. Maruška mi musela hlásit všechny kořeny, louže, výmoly a do toho mi zkoušela popisovat okolí. Přitom si musela ještě hledat cestu pro sebe.

Jakožto nevidomá umím víc vnímat, zda jde cesta nahoru nebo dolů. V některých případech třeba rozpoznám povrch pod nohama. Taky poznám, když se přede mnou objeví překážka a včas se zarazím, abych do ní nenabourala. Díky Maruščiným popisům jsem si v hlavě mohla utvářet svět kolem sebe a to, jak asi vypadá. Občas jsem o nějaký ten kamínek nebo klacek zakopla, ale to mi nezabránilo pokračovat v cestě a pořádně si jí užít. Po cestě se s námi začala bavit jedna dívka, bohužel pro mě to byl pouze hlas, jelikož jsem ve tmě neviděla její tvář. Proto jsem nevěděla, jak vypadá a nebyla jsem schopna si ji představit. Místo na spaní mi ani nepřišlo tak strašně daleko, jelikož v noci vnímám vzdálenosti jinak než za dne.

A očima průvodce: Měla jsem strach se s Terkou na tuhle cestu vůbec vydat. Nikdy jsem s ní vlastně nešla tak náročnou trasu, kterou by bylo těžké ujít, i když se člověk stará jen sám o sebe. Dělala jsem si starost o to, že mi nebude dost důvěřovat a zůstane tak na vše sama. Bála jsem se, že udělám chybu a ona si nějak ublíží. Věděla jsem, že nesmím ani na chvíli usnout, stále mít oči na šťopkách, abych viděla opravdu každou překážku. Velmi Terku obdivuji, byla schopná se vyhnout nebezpečí, i když jsem ji ne vždy varovala včas a jasně. Nakonec jsem to vlastně byla spíš já, kdo zakopával:). Je totiž opravdu těžké se stále soustředit na dvě cesty najednou a zároveň kontrolovat i větve v úrovni obličeje. Ale právě díky tomu, že jsem celou dobu dávala pozor, jsem letošní „24“ vnímala mnohem silněji. Terka mě upozorňovala na věci v terénu, jestli jdeme doleva/doprava, nahoru/dolů. Velmi inspirativní pro mě byl moment, kdy jsme si přes den role prohodily. Ta cesta se mi beze zraku zdála hrozně monotónní, proto jsem se potom snažila co nejvíc Terce popsat vše, co vidím. Aby si Terka aspoň něco mohla představovat. Taky obdivuji to, jak dokázala i poslepu cokoliv najít ve svém batohu. Jsem každopádně moc ráda, že tam s námi Terka mohla být. Myslím si, že si zaslouží prožít stejná dobrodružství jako kdokoliv z nás, i když je to pro ni náročnější. Našich nočních 8 km uběhlo rychle jako voda, zbývalo už jen najít místo ke spaní bez větví při zemi, o které by se Terka mohla k ránu zranit:).

Během našeho spaní se vytrvale rozpršelo, k ránu nás místo teplé snídaně, na kterou v dešti nebylo ani pomyšlení, čekaly jen mokré věci a výčitky, že jsme nepřijali nabídku spát na terase u hospody v Dubenci. Ale i to je součást dobrodružství. Jakmile jsme vyrazili, nepršelo už skoro vůbec a asi po 2 km jsme se setkali s “deňáky”. M. Horáková, 6. A

Denní část – očima „deňáků“

V 9 hodin ráno jsme odjížděli autobusem ze Smíchovského nádraží. Po asi jedné hodině jsme dorazili na docela opuštěnou zastávku Drásov, Skalka. Zjistili jsme, že nás deňáků je 8. Po silnici jsme se kus vrátili, přešli most a tam už na nás v jedné zastávce čekal pan profesor Lauschmann i se sladkým přivítáním na začátek výpravy. Společně jsme došli ke skupině, která vyrážela už o půlnoci a měla za sebou krátké a mokré nocování v lese. V noci pršelo a ráno jsme na sobě také měli pláštěnky, tak nám upřímně nebylo vůbec líto, že jsme zvolili pro naši první výpravu jednodušší denní variantu s vidinou, že večer zase budeme v teple.

Když jsme se celá skupina spojili, spočítali jsme se a zjistili, že nás je 38 (jeden přenocující prý odjel už ráno). V úvodním kolečku jsme si v rámci Odhadovky měli všichni tipnout, zda během dne narazíme na houby kozák či křemenáč, a kolik překročíme lávek. První destinací na naší cestě byla 300 let stará hrušeň – opravdu úctyhodná! Zde jsme si udělali i společnou fotku.

Druhé zastavení bylo u barokního vesnického kostela ve Višňové, kde jsme se snažili objevit stopy po původní gotické stavbě. Našli jsme opěrné pilíře a také malá okýnka, která nebývají klasickou součástí barokních kostelů. Po poledni jsme opékali špekáčky – to už se udělalo hezky.

Nezapomněli jsme ani na hry. Na lesní mýtině jsme postavili trojnožku z větví a ve skupinkách starší a mladší se snažili strhnout ty ostatní v točícím se kruhu, aby trojnožku shodili, a my se jí úspěšně vyhnuli. Nejtěžší na tom bylo se nerozpojit, protože to také znamenalo vyřazení. Když jsme dohráli a chtěli už jít, spadl jedné holce mobil pod klády, takže se konala záchranná akce – dlouhá, ale se šťastným koncem.

Také během celé cesty jsme hráli ještě několik slovních her. Jedna z nich byla o tom, že se nesmí říct ANO ani NE. Ostatní se vás snažili během pokecu nachytat, abyste to řekli. Za většinu her dostali vítězové odměnu ve formě gumového medvídka apod., také za odhady – kozáka jsme našli a lávek bylo 12.

Pro skupinku deňáků výlet skončil před šestou v malé vesničce Rybníky, kde jsme nasedli na autobus, který nás dovezl zpět na Smíchovské nádraží. Sestry Kubuškovy

2. noční část

Po odpojení deňáků jsme v počtu 31 vyrazili směrem k Plechhamru (bývalý mlýn). Po cestě z vesnice nás doprovázelo zaběhlé milé štěně. Poté, co se nám z jeho obojku podařilo vyčíst číslo majitele, jsme se jali volati páníčka a mezitím pes odběhl, jen aby se málem nechal přejet autem. Naštěstí však všechno dobře dopadlo a my jsme se mohli vydat vstříc dalšímu dobrodružství. Stmívajícím se lesem jsme dorazili k říčce Kocábě, kde se vyskytl problém, zcela zásadní. Chyběla lávka. To zní jako drobnost, ale jelikož se říčka nedala rozumně brodit (voda po pás), museli jsme se vydat jinudy delší oklikou.

Na cestu nám sice svítily hvězdy a dokonce i Jupiter, ovšem ani to nemohlo zmírnit náš šok, když jsme zjistili, že náhradní cesta je neprůchozí kvůli polomům. Z jedné strany rybník a před námi vrstva stromů přes cestu – to nejtěžší místo jsme překonávali přes hodinu. Nastaly i nějaké pády do změti větví, ale naštěstí bez zranění. Pan profesor zážitek shrnul větou: „Bylo to náročné, skoro extrémní.” I přesto jsme si to všichni užili:), škoda jen toho zbořeného mlýna, který jsme kvůli velkému zdržení už museli oželet.

Naše výprava tedy pokračovala již poněkud pomaleji a zdlouhavě směrem k altánu na Králově stolici. Tam nastala všemi vytoužená přestávka s večeří. Zde načerpané síly se nám následně náramně hodily na závěrečné dva kilometry. Naše putování skončilo s 36 km v nohách na autobusové zastávce u Dobříše, kde nás pan profesor potěšil výstupní ňaminkou. Unavené, ale nadšené a plné nových zážitků nás poslední noční autobus zavezl zpět do Prahy.

Panu profesoru Lauschmannovi bychom tedy tímto chtěli moc poděkovat za úžasně naplánovaný a zorganizovaný výlet. Ačkoliv se mnoho věcí včetně trasy vyvinulo jinak, než bylo původně v plánu, všichni jsme v pořádku dorazili zpátky do Prahy a odvážíme si nezapomenutelné zážitky. Vždyť zvlášť pro Čtyřiadvacítku přece platí dnešní Pamatovačka: "Co je to výzva, ne­‑li převlečený přítel, který nás má posílit?" :) Háta Krausová, Linda Tulachová, 5. A