Z Prahy jsme vyrazili okolo čtvrté hodiny odpolední v pátek 1. října směr Trutnov. Ve vlaku panovala dobrá nálada, protože se všichni velmi těšili na nejlepší akci roku. V Trutnově jsme přesedli na vlak do Petříkovic. Před nástupem do vlaku jsme si ujasnili Odhadovky (jestli v noci uslyšíme jeleny /netroubili/ a kolik uvidíme hraničních patníků) a Pamatovačku (motivační čtyřverší*). Od nádraží jsme měli jít zhruba 1,5 km na naše nocležiště. Přes menší zmatky kvůli rozdílu mezi“ starou žlutou” a“ novou žlutou”, který činil asi tři sta metrů, což je v případě, že potřebujete v noci někam trefit, docela dost, jsme nakonec dorazili ke studánce pod Jánským vrchem. Náš zamýšlený altán byl ale obsazen! Pobývali zde milí pánové, kteří popíjeli“ Kofolu” a chystali se večeřet. My jsme se tedy rozhodli pokračovat a zanedlouho jsme se utábořili pod skalním převisem, který už byl v Polsku. Septimáni se pustili do výroby jejich majstrštyku – bramboráků a my ostatní jsme seděli a jedli u ohně. Mezitím se na nás k táboráku přišel podívat David z altánu. Pobyl asi hodinu a vyprávěl nářečím historku z Podkrkonoší. Ještě po čtení na dobrou noc přišel Michal, ale to už někteří spali a nakonec šli na kutě všichni.

Ráno jsme postupně zhruba do osmi vstali, sbalili se, ochutnali skvělý čaj s mlékem a spoustou cukru a po hranici vyrazili na Jánský vrch. Ze skály Krausovy vyhlídky byl nádherný výhled. Po kochání ale vznikl spor:? máme počítat kromě patníků i hraniční značky na kamenech? Odhlasovali jsme, že ne, a také jsme na čas opustili hranici. Krátce nato poprvé vykouklyVraní hory v celé kráse a my jsme uviděli, do jakých kopců polezeme. Cesta kolem Bečkova až k vodopádu byla vcelku snadná, ovšem pak bylo zle. Chvílemi skoro čtyřicetistupňové stoupání lesem! Za půl hodiny jsme urazili tak dvě stě metrů a sto metrů na výšku! Aspoň že už to byl zase hraniční hřeben. (Po hranici jsme šli vlastně skoro celý den – 20 km, takže patníků bylo nakonec 151.)

Kolem poledne jsme sestoupili do sedla Mravenčího vrchu, kde jsme se rozhodli nechat batohy v křoví a vylézt na Královecký Špičák bez nich. Z vrcholu (881 m/m) byl skvělý výhled (např. na Sněžku) a rozdávalo se asi půl tuctu ňamek. V sedle jsme znovu rozdělali oheň a dali si oběd. Pak se muselo hluboko do údolí a poté zpátky nahoru na poslední vrchol dnešního dne – polskou Szeroku. Prohlédli jsme si impozantní lom a vrátili se na hraniční zelenou. Po několika kilometrech přišlo klesání a tam začala dle mého názoru nejzábavnější část výletu. Klesali jsme dost brutálně asi půl kilometru a sestoupili o víc než dvě stě metrů dolů. Byla to zábava. Dokud člověk nespadl.

Po loukách jsme pak došli až nad Královec a s vyhlídkou na Kr. Špičák i Krkonoše jsme si udělali poslední zastávku na rozloučenou s Vraními horami a s celou výpravou. Pan profesor nám rozdal kávové bonbóny a my nasedli na autobus do Trutnova. Dorazili jsme vlakem okolo desáté na hlavní nádraží.

Jiří Rousek, 3. B, doplnil Z. Lauschmann

*Pamatovačka (= motivační čtyřverší z dopisku):

Drsné výzvy VRANÍ HORY ágéčák se nelekne -

sečte jizvy, ale dál už o nich ani necekne.

Kousavému posměváku s odpovědí vmete v tvář:

“Královeckém na Špičáku – tam je pravá slunce zář! Ty moulo.”