Z Prahy jsme vyráželi brzičko, potřebovali jsme dojet do podhůří Brd, do Rejkovic. Psi Páně nás hnali zdánlivě nazdařbůh brdskými lesy (hlavně bratr Filip, bratru Hyacintovi se postupně rozpadaly boty, takže nemohl), při zpětném zkoumání na Mapách.cz vyšlo najevo, že jsme se točili na malém kousku nově otevřeného bývalého vojenského prostoru. Lesy jsou tu nádherné, neposkvrněné jak početí Panny Marie. Jako Hospodin vybízel Izraelity během putování do Země zaslíbené k důvěře, tak i my jsme byli nuceni absolutně věřit našim průvodcům v bílém, že nás skrze bažiny, ostružiny a kamenná pole skutečně vedou k cíli - do augustiniánského kláštera Svatá Dobrotivá, který nám měl poskytnout přístřeší pro přespání. Cestou jsme dostali prostor pro rozjímání sami v lese, nad sebou a nad úryvkem z knihy Exodus. Na zřícenině hrádku Valdek jsme si dali oběd a někteří i chrupku. Když jsme se stylem kamzíků vyškrábali na Jindřichovu skálu, odměnou nám byla nejen pěkňoučká vyhlídka, ale i kázání o pokušeních. Takovým zkouškám jsou totiž vystavováni nejen Izraelité během Exodu, ale i my mladí při každé naší životní volbě či rozhodnutí.

V pozdním odpoledni jsme docílili svou pouť. Klášter Svatá Dobrotivá působí poněkud sešle a opuštěně, rozhodně mu ale v dnešním západu slunce nechybí duch. Ubytováváme se v prostých prostorných pokojích, vyváříme si těstoviny na milion způsobů a konzumujeme je v honosném refektáři, zdobeném freskami, za něž by se nemusela stydět ani školní jídelna v KDM. Za normálních okolností by se schylovalo ke mši, ale pan správce nepochytil naše jemné náznaky záměru mít bohoslužbu v kostele a nechal ho zamčený. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme se s touto skutečností smířili. Podařilo se nám spustit alarm, když jsme se do posvátného prostoru snažili decentně dobýt. Bengál způsobený alarmem však v obci zřejmě nikoho nevzrušoval a měšťáci se ani neobtěžovali to přijet prošetřit - zřejmě se jedná o častý jev, který u místních za ta léta přešel do podprahového vnímání.

Nedalo se svítit, udělali jsme si tedy pro zahnání žalu táboráček a svorně se sesedli kolkolem. Večer jsme strávili příjemně - s kytarou a za zpěvu nepříliš zbožných písní.

Ráno jsme se marně snažili ohřát u již vyhaslého ohniště, bylo mnohem lezavěj a nevlídněj než předešlého dne. Nasadili jsme tedy tempo. Tentokrát jsme se mnohem více bratřili s civilizací. Cesta plynula, hovor běžel. Někteří si pro vlastní potěšení zorganizovali do pochodu čtenou zkoušku Čapkovy komedie “Ze života hmyzu” - #asinejvícintelektuálnízábavanapuťákever. Nechyběl ani společný oběd, nesoucí se v duchu společného sdílení zbytků a kulinářských pokusů (narážím nejen na perník s hořčicí či rohlík s chipsem). Následovalo rozjímání, týkající se oproštění se od majetku za účelem přístupu do Božího království. Výborná byla příležitost svoje dojmy z biblického textu sdílet.

Putování jsme ukončili v Hořovicích, skóre nachozených kilometrů se vyšvihlo na přibližnou třicítku. Příjemně unavení, duchovně obnovení, vracíme se do Prahy.

Děkujeme všem třídním, průvodcům a Pánubohu! A vedení školy, že nám takovéhle útěky z Prahy umožňují!

Za septimy - Tea Dědková