Z půlnočního srazu na hlavním nádraží se nás devět vydalo vlakem do Radotína, kde nás pan profesor šokoval zprávou, že tento 15. ročník Čtyřiadvacítky je dost možná poslední. Poté následovalo pět „relaxačních“ kilometrů podél Berounky, kde bylo možno pozorovat hvězdy a naslouchat zvukům noční přírody. Také tam byl pokus o noční fotku koní na pastvině. Poté jsme se na chvíli zastavili na lávce přes Berounku, kde jsme pozorovali dva poláky a labuť.

Toto ovšem bylo takové „ticho před bouří“, protože následujících pět kilometrů k tábořišti bylo opravdu zabijáckých - hlavně kvůli dlouhému výstupu na černošickou vyhlídku a také kvůli překonávání dvou roklinek při hledání správné cesty. Naštěstí jsme to všichni zvládli a na víc než dvě a půl hodiny jsme pak mohli zalehnout. Po snídani jsme měli ještě nějaký čas, tak jsme natočili horor. Po připojení 23 deňáků byla vyhlášena Pamatovačka a Odhadovka a pokračovali jsme do Černolic na Alvarezovy skály.

Tam jsme si udělali brzký oběd s ohníčkem a zahráli si hříčku Rodrigo podle legendy z knihy J.Foglara. Jeden z každého týmu – Alvarez – hází „klíč od kobky“ a pak „deník“ z 25-metrové skály a ostatní chytají dole „na úzkém ochozu“. Dva z pěti týmů dokázaly klíč chytit a Alvareza tak zachránit, zatímco v příběhu Rodrigo klíč nechytil a Alvarez zahynul.

Se zastávkou u mohyly na paměť bitvy u Zborova (čeští legionáři v r.1917) jsme později odpoledne došli pod vrchol Babka (506 m.n.m). Tam byla další hříčka Zásobování obležené Babky, chvíle odpočinku a odpojili se zde deňáci. Poté se nás šest “přeživších statečných“ vydalo nejprve k malému trampskému hřbitůvku a pak velice namáhavou stoupavou trasou k brdskému Jezírku. Už jsme toho měli docela dost v nohách, takže se nám cesta zdála nekonečná a byli jsme opravdu rádi, když jsme se tam dostali.

Přímo k jezírku se nedá, tak jsme obnovili starší ohniště nad ním a nanosili dřevo. Bylo to nádherné - pekli jsme jablka i špekáčky, vařili čaj a hráli slovní hříčku. Občas sice zapršelo, ale u ohně se to dalo snést. Poté nastala pro mě nejhezčí část - závěrečných čtyři a půl kilometru s kopce do Řevnic. Když jsme se skutečně dostali na nádraží a v nohách jsme měli zhruba 30 km, zaplavila nás vlna radosti, že jsme opravdu ušli celou Čtyřiadvacítku!

Ve zpátečním vlaku do Prahy jsme ještě hráli Papírky a všichni jsme doufali, že tato Čtyřiadvacítka snad přece nebyla poslední. Velký dík patří všem zúčastněným za přátelskou atmosféru. A zvláštní poděkování samozřejmě panu profesoru Lauschmannovi za to, že má stále chuť a energii pro nás takovéto akce vymýšlet a organizovat.

Filip Adam Chyška 3.A

P.S.: Pamatovačky – noční: Najdeš-li cestu bez překážek, nejspíš nevede nikam.

– denní: Štěstěna bývá nestálá – přináší rozdílné případy, často smutné. A ty trpělivý člověk snáší, choulostivý vzdychá, pláče a kvílí.