Výprava umorousaných vandrovníků a rtuť v teploměru se řítí nahoru, trička a zásoby energie pro změnu dolů, lidé si pod (plno)vousy brumlají, co tu vůbec dělají, proč radši nezůstali u babičky a proč se vršek toho kopce vlastně vůbec nepřibližuje? A hle! Přece jen je trošku blíž než byl před hodinou. A za dvě hodiny už si to štrádujeme přímo k ceduli, která představuje vrchol našeho snažení, stejně jako vrchol krpálu.

Nadšením z toho, že jsme přežili výstup, který byl ještě o něco náročnější, než ten dopoledne, se vítězoslavně podepíšeme do vrcholové knihy. Byli jsme tu. Pražáci!. Tuto větu nyní najdete na většině ze slovenských Strážovských vrchů, kam jsme se letos v srpnu vypravili s naším milovaným profesorem Lauschmannem.

Nešlo však jen o přežívání výšlapů, nadávání a vyměňování propocených triček. Našly se tu i takové chvíle, kdy jsme všichni umírali nadšením z toho, že se nacházíme v oblasti, kde je velký problém s medvědy a kdy jsme nechtěli usínat bez informací pro případ útoku medvěda. A ?jak daleko od tábora že je ten muž s brokovnicí, který nás před nimi varoval? Jednu noc jsme se opravdu probudili kvůli řevu, který nemohl vydávat nikdo jiný než medvěd; nakonec jsme však zjistili, že se část naší výpravy lehce přiotrávila houbičkami, které jak byly elegantní, tak byly jedovaté.

Nic z toho však nemohlo zkazit dojem z toho ostatního krásného, které totálně převažovalo. Třeba pocity, když jsme se konečně vyšplhali na vrchol, který vypadal nedobytný - při pohledu dolů z té výšky se někomu dělalo zle, a přesto někteří z našich si na kraji toho útesu hází s frisbee! Pak jsme se ale rozhlédli a zjistili, že to opravdu stálo za to, že jsme možná nikdy nic podobného neviděli. Cože - ten kopec, který na obzoru téměř není vidět, jsme zdolali už včera? - to jsme tedy ušli zatroleně velkou dálku! Aha - ještě větší dálka nás čeká na támhleten krpál vepředu - no, však to zvládneme ... A že by nám přece jen mohlo něco dobrou náladu ještě zlepšit? Vidíme, že za tím kopcem zachází slunce, nebe kolem je červenomodré, v dálce se leskne přehrada, kterou jsme nedávno přeplavali, uvědomujeme si, že krásnější výhled se naskytne jen málokdy a že bychom si ho měli užít. Což také děláme. Kochání však nakonec přeruší to nevítané slovo: Vyrážka! Tak teda vyrážíme. Pro změnu dolů.

Většina z nás ví, že po dlouhém výstupu nás čeká o to rychlejší pád. A všem je jasné, že když výšlap na téměř kolmý kopec byl fuška, sestup z kolmého kopce a s krosnami na zádech, které musí vážit zhruba jako průměrný tunový balvan, bude o moc těžší, ale zato to bude větší zábava. A taky ano. Chvíli co chvíli se ozývají výkřiky bolesti z toho, jak nás větvička švihla do oka, vzteku z toho, že se nám zamotal bodlák do plnovousu, nadšení z toho, že si můžeme sednout na rovný pařez či výkřiky zděšení, když se mi pod nohou uvolnil kámen a padá na trampy pode mnou. A samozřejmě také jejich výkřiky zděšení.

Jakmile jsme se však večer utábořili, všechny tyto nesnáze byly rázem zapomenuty. Vytáhli jsme vařiče, špagety, polévky, ešusy, povidla. Někteří vytáhli rohlík, někteří vytahovali pouhé kousky rohlíku, někteří se jen smutně koukali na ty, kteří mají co vytahovat, a somrovali alespoň kůrku chleba, většinou jim však ostatní dobrodinci nabídli nejen kůrku, ale celé krajíce plus paštiku k tomu. Po vydatné večeři se uvelebujeme u ohníčku, rekapitulujeme celý den, znovu se smějeme různým příhodám (např. jak jeden nešťastník málem přenocoval na záchodě kvůli zaseklému zámku), zpíváme trampské písně s Láďovým ukulele, čteme si na dobrou noc. Nakonec nezbývá, než se kolem půlnoci odebrat do stanů či pod přístřešky. Usínáme s pocitem vítězství, že jsme přežili další den, že jsme zase o tisíc zážitků bohatší, že jsme poznali nové úžasné lidi, že ty nohy vlastně až tolik nesmrdí, že najít čerstvou medvědí stopu je docela strašidelné, že dívat se z vrcholku skály do čtyřsetmetrové propasti a jíst přitom sardinky bylo vlastně vcelku vzrůšo (no - kdyby to viděla maminka, nejspíš našeho náčelníka zažaluje). A ještě třeba - jak když padaly jasné Perseidy, které protnou oblohu a na chvíli osvítí celý svět, mě napadlo, jestli se neblíží invaze mimozemšťanů, nebo taky - poslední nocleh na okraji srázu se zříceninou hradu tyčící se nad námi a s malým vrnícím koťátkem ve spacáku ...

Vlastně jsme prožili jedny z nejkrásnějších dnů prázdnin. Takové pocity se dají jen těžko popsat. To se musí zažít.
M.M.

/a ještě pár dodatků: účast 17 (až do cíle 13), pěšky 149km (56 km nalehko), převýšení celkem 8227m, rámcová trasa : Trenčianské Teplice - Vápeč - Nitrianské Rudno - Strážov - Vrchteplá - Súľovské skaly - Žilina; psaná minikronika v kabinetě 410, další foto viz http://beta.arcig.cz/~lauschmann/

Nejbližší akce : poprázdninová kola SO 8/9/2012 Kouřimská padesátka
Z.Lauschmann