Bylo krátce po osmé ráno, když skupina mladých studentů vyjela vlakem z Hlavního nádraží. Všichni věděli kam, ale téměř nikdo netušil, co vše je před nimi. Atmosféra vně vlaku se postupnými, ale jistými krůčky blížila k bodu mrazu. Vevnitř však povětšinou rozjařené, bavící se obličeje plné očekávání. Po nějakém čase v postarším vlaku a po jednom přestupu všichni hromadně vystupují za nadšeným a energickým profesorem Špačkem.

Po stručné instruktáži vyrážíme naskrz sněhem zavátým Příbramskem. Nad branou tučný nápis Prací ke svobodě. Mrazivé poledne - komunistický koncentrák, jinak to nazvat nelze. Stíny minulosti se plíží v starých (i když bohužel nebo možná naštěstí z důvodu dezolátního stavu zrekonstruovaných) budovách, které se táhnou směrem k starým uranovým dolům. Všudypřítomná atmosféra je zesilována mrtvolným tichem. Po projekci dokumentárního naučného filmu následuje samotná prohlídka. Průvodce středního věku, veselý, historie znalý člověk, provází studenty táborem. Každý si představuje dobu počátku padesátých let, kdy byl tábor Vojna plně v provozu. Ve svých myšlenkách procházíme táborem plných zesláblých, vyhublých a životem již dosti mučených vězňů. Slyšíme osudy mnohých, kteří se opovážili postavit režimu. Přes děsivé samotky, kanceláře vůdců, skromné ložnice, malou ordinaci a kulturní místnost s komunistickou literaturou a filmy se dostáváme do nízkého podzemního bunkru. Tma a vydýchaný vzduch začíná namačkaná těla po čase opravdu stresovat. Všichni jsou rádi, když opouští vysoké ploty sídla smrti.

Tam, směrem na Svatou horu, skrze lesy, zasněžené pole a louky, cestou necestou následuje skupina pana profesora. Ztráty byly zanedbatelné. V hlubinách Brd se ztratili pouze tři lidé. Pan profesor neúspěšně prohledává každou píď okolí. Tři ztracení se naleznou kdesi na vysoké hoře, několik kilometrů od i nadále postupující družiny. Mnoha studentům začínají mrznout končetiny. I přesto však všichni následují s úsměvem pana profesora. Vidina cíle je již blízko.

Ještě mrazivější, pozdní odpoledne. Nejslavnější mariánské poutní místo v Čechách. Mlhavý výhled na dole se rozkládající Příbram. Přes výstavu betlémů vcházejí studenti do kostela Panny Marie. Čas však ubíhá. Po výkladu o historii tohoto místa a modlitbě vedené otcem Františkem následuje ucelený odchod směrem dolů, do města. Vyhládlí studenti přemlouvají pana profesora a hromadně jdou do pekárny. Pak však již opravdu rychle míří na příbramské nádraží.

Všichni usedají do kupé a někdo s blaženým, někdo s unaveným a promrzlým, někdo dokonce i s neutrálním výrazem se dívá z okna na ubíhající krajinu a hovoří o všem možném - o stovkách obětí komunistických čistek, o poutní cestě jedné třídy, anebo o dobrých koláčích. Praha, hlavní nádraží, večer.

František Posolda