Představte si, že Bůh prostě je. Ba co víc, představte si, že vy - jste On. A už tisíce let s napětím sledujete ty ubohé, trochu směšné, sem tam nešťastné, ale přeci jen roztomilé a v jádru dobré lidi, o kterých sice víte, že dokážou být někdy zlí (hlavně když jsou zklamaní), ale se kterými to přesto zkoušíte znovu a znovu. A oni vás hledají. Stále se ptají a ptají, někteří věří, jiní by rádi a ještě jiní jsou moc smutní, že jim nedáte svou nebeskou adresu, aby se vás zeptali, proč necháváte lidem tolik svobody, že se navzájem ničí (protože oni zapomínají, že svoboda je podmínkou lásky). A tak řeknou, že nejste, jenže stejně vás občas osloví a pošlou někam, čímž si vlastně protiřečí.

A vy je máte pořád rád, snad pro tu jejich nesmírnou touhu po životě a štěstí, a tak to jednoho dne prostě uděláte.

Ptáte se co? Prostě se odvážíte toho nejbláznivějšího kousku, který se snad ani nedá vymyslet. Jednoho dne osobně přijdete mezi ně. Ne moc hlučně, aby se nepolekali, ale tichounce, pokorně, uprostřed noci jako miminko v chlévě, v chudobě, do rukou dvou lidí, kteří vás pochopili. A zkusíte prožít jeden lidský život, tak jako učitel hudby vezme něžně do rukou malinké housličky svého nejmenšího žáka, aby mu ukázal, jak to má zahrát...

Pokojné a radostné Vánoční svátky
přeje
František M. Míček