Na digitálních hodinách v hale pražského hlavního nádraží přeskočily číslice na 00:00. Nedaleko od hodin již postávala skupinka natěšených lidiček, kteří neváhali, pro krásný zážitek obětovali trochu spánku, a dorazili na tvrdý odjezd v sobotu 17.10.2009 v 00:21 z hlavního nádraží. Nová čtyřiadvacítka právě začala.

Nejprve jsme jeli vláčkem do Čelákovic, odkud teprve měla začít naše pěší pouť. Již ve vlaku se účastníci dobře bavili, kupříkladu Vláďa a Vláďa diskutovali o tom, kdo je vlastně blázen. Mimo studentů Arcibiskupského gymnázia z různých ročníků od sekundy po sextu se s námi vezl také jeden statečný primán, Michal.

V Čelákovicích, kam vlak dorazil v 00:52, byla tma, zima, a navíc pršelo. Ideální počasí pro pořádně ostrou akci. Podél břehu Labe jsme vyrazili hledat ústí potoka Výmola, který se měl poté stát po zbytek dne osou naší výpravy.

Již při první zastávce jsme zjistili lidské ztráty, naštěstí jen dočasné. Zbloudilí nás dohnali, a celá skupina se opět pohnula. Brzy jsme byli u ústí. Zde pan profesor Lauschmann vyhlásil soutěž o to, kdo první přeskočí z jednoho břehu Výmoly na druhý. Vítěz měl obdržet banánek v čokoládě. Zde, u ústí, mohl být potok dobrých osm metrů široký, takže si všichni raději schovali skokanské výkony na později, a vyrazili jsme podél potoka.

Šlo se všelijak. Počasí sice nebylo úplně nejpohodlnější, mnozí dokonce vytahovali čepice a rukavice, ale s tím musí člověk počítat, když se do takovéto akce pouští. Zato se však většina lidí bavila, jak kdo chtěl. Někdo si povídal, někdo si mlčky užíval tajemnou noční krajinu. A někdo také občas usínal za chůze, ale to ho po chvíli přešlo.

Prošli jsme mimo jiné i městečkem Mochov, kde sídlila firma Fruta Mochov, ve které se vyráběly různé ovocné pochutiny.

A pokračovali jsme dále. I když se již začínala projevovat únava, ubývající síly byly doplňovány včasnými zastávkami a mňaminkami.

Další z našich zastávek byla u zříceniny kostel ve Vyšehořovicích, kde si někteří znavení poutníci odpočinuli na márách (ale jen na chvíli). Odtud jsme již zamířili do města Úvaly.

Na cestě do Úval jsme zažili i první pokus o přeskočení Výmoly. Později pan profesor líčil tuto událost takto: My jsme se všichni koukali z jedná strany mostu, a říkali jsme si, že by to možná už přeskočit šlo, když najednou se ozvalo z druhé strany hlasité Žbluňk! Já tam běžím s tím, že někdo spadnul z mostu, a on se Martin Váňa pokoušel přeskočit Výmolu, ale skončil ve vodě...tak jsem si ho alespoň vyfotil. Martinovi se sice přeskočit nepovedlo, ale banánek v čokoládě přece jen dostal, za odvahu.

Poté se nám již podařilo dojít do Úval, kde jsme mohli využít pohostinství jednoho ze studentů našeho gymnázia, Kryštofa Kolomého, u něhož proběhlo krátké ranní dospávání, někteří spali venku u krbu v altánku, a jiní uvnitř, na karimatkách na zemi.

Asi v deset hodin dorazili deňáci s paní profesorkou Hajičovou. Tím pádem se výprava rozrostla na přibližně 40 osob.

Ve dne se nám šlo pěkně. Čas od času se zastavovalo, například ke štafetovému závodu do bahnitého vršku. O pár desítek metrů dál došlo k prvnímu skutečnému přeskočení potoku Výmola. Dokázal to famózním dlouhým skokem Jakub Pečenka ze Sokola.

U sluštického rybníka jsme nejprve poobědvali, dokonce se nám podařilo rozdělat ohýnek, nad kterým po chvíli zavoněly buřtíky a jiné uzeniny. Po obědě došlo na slibovanou velkou běhací hru Fruta Mochov, při které se mohl každý zapotit při sběru papírového ovoce. Soupeřily celkem tři skupiny, z nichž, jak se později ukázalo, zvítězila skupinka Černých.

Zahráli jsme si ještě několik hříček, a poté jsme vyrazili. Cestou jsme míjeli napadlý sníh, jehož vábení někteří nezbedové neodolali (kdo by odolal?) a spustila se velká koulovačka. Následně jsme došli do Březí, ke kostelu sv. Bartoloměje, který jsme zastihli výjimečně otevřený. A v nedalekých Babicích, kam jsme došli asi o půl páté, se od nás odpojila první velká část deňáků, kteří zamířili autobusem do Prahy. Také se odpojil Martin Váňa, neboť zde bydlel. Na chvíli jsme využili jeho pohostinství, které nám nabídnul, a pokračovali jsme v cestě. Napojili jsme se na červenou turistickou značku, a lesem stoupali směrem k našemu cíli, k prameni potoka Výmola. Tím se ukázaly být dva krásné rybníky a jeden žabincový rybník v Mukařově.

Zde nás také opustila druhá várka deňáků, jimž autobus jel v 18:02. Nu, a zbylých šestnáct statečných, včetně dvou primánek Sylvie a Kláry, se pustilo do závěru cesty.

Čekalo nás ještě pár kilometrů cesty. Byla již opět tma, baterky byly rozsvíceny, kolem jiskřil sníh. Šli jsme krásným, ztichlým lesem. Na jedné křižovatce se nám za pomoci velké dávky píle a planoucího nadšení podařilo rozdělat stejně planoucí oheň. A to už byl nějaký výkon, vždyť všude kolem byly jen zasněžené, promrzlé stromy, bez suchého místa! Přece se však chroští našlo, a po nějakou chvilku se mohli všichni hřát kolem ohně.

Poté nás čekal již závěr cesty. Do Mnichovic, konečné stanice našeho pěšího putování, jsme dorazili zmožení, ale radostní na duchu, že se nám to povedlo. I trasa od ústí potoka Výmola do Labe až k jeho prameni se dá zvládnout za dvacet čtyři hodin docela lehce. Což bylo dokázati (námi)!

Vlak, vezoucí skupinu zmožených, zablácených, urousaných, vlhkých, a rozesmátých poutníků, dorazil na hlavní nádraží v Praze přibližně ve 22:30 hodin v sobotu 17.10.2009. A zde jsme se rozloučili, a výmolová čtyřiadvacítka byla slavnostně ukončena.