Tradiční výprava 0-24 h : Berounsko 20.10.2007

Ve zvacím dopisku je tato akce od půlnoci do půlnoci nazvána krotkou divočinkou. O moc divočejší opravdu není, ale i tak zřejmě přináší účastníkům dost nevšedních zážitků, protože zájem o ni stále roste. Letos se na tvrdém srazu (stylově v 0,00h) sešlo neuvěřitelných 44 osob (mj. 8 primánů a 5 dam) a spolu s 11 deňáky tak celková účast s hosty dosáhla rekordních 55 postav! A 38 z nich si nenechalo ujít ani poslední, opět noční část trasy, přičemž celých 40km prošlo 34 statečných, včetně 3 primánů a 4 dam.

Nejlákavější bývá první noční část - letos nás ještě na nádraží v Unhošti přivítala sněhová přeháňka. Teplota pak postupně klesala až na ranní 2°C, ale zato nebe se částečně vyjasnilo. K vidění tak byl Orión, Plejády i další zimní lahůdky a k ránu pak parádní Jitřenka (nejdřív spletená s letadlem, které se ovšem pořád nehýbalo). Východ Slunce (7,29) nás bohužel zastihl už v hlubokém údolí před Nižborem, ale i tam bylo rozednívání krásné. Kdo měl ještě sílu vnímat barvy a vůně, ten si přišel na své.
Nejvyšší bod noční části i celé trasy byl Tuchonín 488m, na který nevede značka ani cesta, což ovšem nevadí, je-li k mapě buzola. Po vrcholové mňamince jsme zabředli do tuchonínských houštin a bez azimutu 220° bychom se tam potáceli nejmíň do Velikonoc. (Buzola ostatně významně pomohla už předtím a ještě
i pak.) Překonaných 20km bylo dost a leckdo si prošel nějakou tou krizičkou, hlavně ke konci. Proto je s podivem, že když už jsme konečně zatábořili, tak mnozí vůbec nespali, ba naopak - lesem zněl veselý halas.
V Nižboru pak přibyli deňáci a náš početný houf se začal štrachat na keltské oppidum Stradonice. Terén na temeni hradištního návrší vybídl k hříčkám Drama na WC a Kabíla, po obědě u protáhlého maxiohniště pak došlo ještě na oblíbenou Trojnožku. Už jsme byli na odchodu, když tu ejhle - vybyl jeden batoh - někdo chybí!, a tak hned vypuklo pátrání v lese. Ale zatím co se hledaný vrátil (přibloudil z jiné strany), z pátrací skupiny se nevrátili tři. Vypadalo to, že z toho místa už v plném počtu nikdy neodejdeme... Nakonec však laskavý Hospodin ani tentokrát své ovečky nenechal na holičkách a za další chvíli už odpočítávání šťastně dospělo až k 55. Cesta s malebnými výhledy vysoko nad Berounkou pak postupně klesala až k nádraží v Berouně, odkud v podvečer odjelo 17 účastníků.
Posledních 8km z Berouna do Srbska bylo rozděleno večeří u ohně (na úbočí Damilu nad Tetínem) a krátkým odpočinkem (u rybníčka na Kodě). Přestože únava postupně narůstala a někteří skoro spali v chůzi, nálada se lepšila s přibližující se vidinou vlaku a teplého pelíšku doma - inu, není divu. Nakonec i ten vlak přijel, poslední mňaminky byly rozdány a zbývalo jen v Praze vzbudit spáče (hrubým cloumáním).
I pátá Čtyřiadvacítka skončila zdárně - díky Pánu!
Zdeněk Lauschmann