12. 5. večer jsme s Klubem mladého diváka zhlédli poslední představení letošního roku, Čapkovu hru Matka. Od první minuty mě nutila klást si otázky, na něž není vždy jednoznačné odpovědět – je lepší se ctí zemřít v zájmu velkých věcí, nebo pečovat o rodinné hnízdo, které nám dalo vše, čím jsme? Je ona hrdinská smrt skutečně tak krásná, nebo jde o pouhý přelud zakrývající krev a slzy? Co je to vlastně za sílu, která nutí bratry stojící na opačných stranách barikády zabíjet jeden druhého? A je lepší nechat mrtvé odejít, nebo se stále upínat ke vzpomínkám?

Představením od prvních okamžiků až do závěrečného spuštění opony rezonovaly emoce od beznaděje přes vztek pro euforické odhodlání. Leckdy ukápla i slza a prožitek byl o to silnější, že nebyly použity žádné pompézní kulisy ani světelné a zvukové efekty. Vše se odehrávalo na jedné zcela obyčejné minimalistické scéně a místo okázalých rekvizit či kostýmů atmosféru vykreslovaly běžné předměty, které ovšem zasazeny do kontextu nabývaly zcela nový rozměr. Šachovnice symbolizující konflikt mezi bratry, Tonyho jinakost oděná do barevné mikiny v kontrastu s černobílým laděním ostatních postav, tenká páska rozdělující jeviště, která naznačuje křehkost hranice mezi světem živých a mrtvých, to je jen zlomek symbolů využitých ke zhmotnění myšlenek, vášní a dilema protagonistů. Nebylo ani třeba velkých gest ze strany herců, k celkové náladě a poslání představení se mnohem lépe hodily jemné změny výrazů tváře a drobné nuance v tónech hlasu, které podtrhávaly Čapkovu mistrnou práci se slovem. Závěrečná scéna byla i beze slov velmi silná a představení, které právem sklidilo ovace ve stoje, v nás všech zanechalo hluboký dojem.

Tímto skvělým představením jsme završili letošní divadelnickou sezónu a budeme se těšit příští rok.

Za KMD, Magdalena Hellerová, 3. A